Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Active-sport

Chci inzerovat

Konec asfaltu. Začíná Pohádka z mechu a kapradí

Magazín

11.06.2014

Jak se silničář změnil v bikera? František Raboň po osmi letech profesionální kariéry ve stájích ProTour přesedlal na bike. A znovu rozkvetl. Ukázal nám to jeden společně strávený den na kole v lesích okolo plzeňského vrchu Krkavce.

Zvoníme před devátou v jednom z řadových domků, kam už nedolehne ruch nedaleké hlavní silnice. „Chtěl jsem zlstat ve městě, ale mít blízko přírodu. Tady to je ideální,“ říká mladý muž, který nedávno založil rodinu.

S cyklistickým kamarádem Romanem Kreuzigerem si před časem vyhlédli dům ve stejné lokalitě. Až když ho oba zaplatili, zjistili, že bydlí vedle sebe, ob jeden dům…

Obsoused Kreuziger právě před pár hodinami přivítal na světě prvorozenou dceru Viktorii. Dnes si tedy Raboň, o tři roky starší taťka roční Melisky („Kolo už pořídil děda, aby ho někdo nepředběhnul,“ hlásí manželka) bude muset vystačit s naším sparingpartnerstvím. „Možná se půjdeme projet odpoledne, ale snad to hlavně pořádně oslavíme,“ těší se.

Volba stroje jednoduchá, pevňák. Oblečení? Složitější. Po chvíli se vrací ještě pro teplejší bundu. Svítí slunce, ale jakmile se schová, ještě přituhuje. Do obou treter vkládá pečlivě vložky, do každé jinou. „Mám jiné nohy. A po delší zátěži se otlačují výrůstky,“ vysvětluje. No, snad to dnes tak dlouhé nebude, odtuším s obavou.

Na horáka si František Raboň ještě zvyká. Trochu ho bolí záda.

Na horáka si František Raboň ještě zvyká. Trochu ho bolí záda.

Peníze vrazil do baráku

Zahřívací hodinka vede ven z města. Vedeme řeči o autech a rychle mizejících gážích. „Plno kluků mělo po skončení kariéry před barákem tři milionová auta, ale bydleli v pronájmu. Když jsem něco vydělal, raději jsem to vrazil do nemovitostí,“ říká moudře. Vozí se spokojeně sponzorským Seatem Leon, k tomu má golfa. Ale s manželkou si vyhlížejí rodinný vůz, kam by ještě lépe naskládali kola i rozrůstající se zavazadla.

Povrch jízdy tedy zatím neměníme, ale stačí jen jiná pozice na kole. „Mám problémy se zády, pobolívají mě. Ještě jsem nestačil posílit core a svalstvo těla, vršek. Na horáku jedeš dlouho v ohnuté pozici, při závodech není čas se protáhnout jako na silnici. Víc chodím do posilky, zvykám si,“ hledá důvody.

Bočíme doleva, asfaltka se zvedá směrem ke Krkavci. Turistický cíl celých 504 metrů nad mořem. Raději poslouchám, než vyprávím. Hůř popadám dech, záda vlhnou. Hubeňour v červenočerném vedle lehce tančí v pedálech. Naštěstí jsme brzy u cíle, respektive vrcholu.

K jihu se vine dolů a pak až skoro k Lochotínu singletrail. „Jezdil se tady i český pohár. Tady se vozím,“ ukazuje zálibně Ferry, pokračovatel rodinné dynastie. Však jeho otec František Raboň, také bývalý reprezentant, dodnes vévodí žebříčkům veteránů. Na silnici samozřejmě…

Seznam kapitol

Skoky i kořeny v pohodě

On teď ladně vyjíždí serpentiny a klopenky v prachu, kolo pod sebou nechá dělat svoji práci a jen se rovná za sedlo. Dva skoky dosud objížděl. „Kluci, nějací enduristi, to tady skáčou,“ ukazuje. Několikrát se přes něj spustí taky pro fotografa, ale spíš ho sešlápne.

„Mám hardtaila,“ konstatuje. Ale na divoké kousky ho neužije. „Mohl jsem jet na zkoušku světový pohár v Novém Městě, ale ještě jsem to odmítl. Ty kamenité sekce na cross-country bývají tak těžké… Nemá cenu, abych tam někde lehnul. Jako třeba loni Kulhec. Pár dní potom mám mistrovství světa v maratonu,“ vysvětluje.

Na opačné straně kopce chvíli váhá před fotogenickým, avšak prudkým stoupákem. „To dáš,“ hecuje ho muž zpoza objektivu. Biker se nakonec zlehka vyhoupne na strmý svážek. „No vidíte, mám nový rekord,“ usměje se.

Správně nahustit pneumatiku podle druhu terénu, i to je pro něj nové.

Správně nahustit pneumatiku podle druhu terénu, i to je pro něj nové.

Debata o technice pak vyzní jasně. „Každý si myslel, že budu ztrácet ve sjezdech. Jenže těžší bylo naučit se výjezdy, udržet v nich balanc.“ Proto vsadil na mistra největšího, maratonského mistra světa Christophera Sausera. S ním strávil týdny v jihoafrickém Stellenboschi v přípravě na etapový Cape Epic.

„Nejdřív mě pochválil on i Ralph Näf, který tam byl s námi, jak po pár dnech na biku obstojně jezdím. Pak mi toho hodně napovídal o technice. Nervi to, nebrzdi, nech kolo jet. Zpříma, žádné objížďky. Horské kolo to zvládne, je pro to přizpůsobené,“ vypráví. On sám byl naopak ze silnice navyklý vyhnout se nerovnosti, aby neponičil plášť či celé kolo.

Proto jezdil desítky kilometrů Sauserovu stopu, bedlivě sledoval jeho výběr trati, průjezdy technickými pasážemi. Vypadá to paradoxně, ale na trati Epicu pak měl mnohem víc defektů zkušenější z dvojice. Až si tím zřejmě pokazil cestu za obhajobou prvenství, které loni Sauser získal s Jaroslavem Kulhavým.

Raboň probírá svůj přerod i s českým olympijským vítězem. Vždyť právě prosincová testovací jízda v lese v Ústí nad Orlicí rozhodla o jeho přestupu. „S Járou se chystáme na společnou přípravu na Gardu i jinam, kde se najdou zajímavější terény, které u nás nemáme. Moc se na to těším.“

Seznam kapitol

Do lesa za radostí

Přes les k domovu to vydá asi pět kilometrů. Nádherná trasa po stezkách až trailech. Ferry spěchá vpřed, užívá si bezstarostnou jízdu známým územím. „Dřív jsem ani nevěděl, jaké krásné terény bez lidí tady najdete,“ znovu se usmívá.

I ve stylu jeho jízdy vidíte, jak se baví, jak si užívá. Jaký kontrast s rozhovory před časem, kdy sice vždy ochotně, leč často poněkud sklesle, byť se snažil to skrýt, popisoval trable domestika velké silniční stáje.

„Bikový maraton je plnohodnotná cyklistická disciplína. Musím přiznat, že i já jsem se na ni díval ze silnice trošku skrz prsty. Ale není to tak,“ přidává čerstvé rozšíření obzorů.

„Poznávám tolik nového, je to obrovské osvěžení a motivace,“ vypráví dál. „Třeba jen na startu, pořád nevím, kdy mě vyvolají, jakou budu mít pozici. To na silnici jsem čekal někde vzadu, kecali jsme a nevěnovali tomu žádnou pozornost. Protože jsme věděli, že si to za chvilku dojedeme. To tady nejde.“

Sil má ještě na pár let. Ale smlouvu na jediný... „A pořád nevím, co bude dál. Jsem pro bikery něco navíc, musím bojovat o chleba,“ dodává. Chválí ho, ale stejně činili před rokem šéfové v elitní silniční stáji OmegaPharma/Quickstep a jak po osmi letech u profíků skončil? Bez smlouvy…

Nejtěžší je naučit se výjezdy, tvrdí.

Nejtěžší je naučit se výjezdy, tvrdí.

„Dokud ji nemáte podepsanou, neznamenají řeči nic. V Quickstepu mě taky chválili a víte, jak jsem dopadl,“ ví.

Tak cítíte, jak rád by pokračoval a nořil se hlouběji do tajů bikerského řemesla. A tolik byste mu to přáli.

Seznam kapitol

Je kolo jen jedno?

Cyklistika je jen jedna, říká se občas. Anebo silnice a biky, to jsou dva zcela odlišné světy. Jak to vidí František Raboň po půl roce od převlečení „kabátu“, resp. kola? Podobnou cestou jako on, z asfaltu do terénu, se nyní vydal třeba Ital Riccardo Chiarini. Kdysi se potkali na Giru, teď na Cape Epicu.

Trénink. Časově trávím na kole stejně času, ale kilometrově určitě míň. Hlavně je to určitě zábavnější. Nemusím si jen odsedět hodiny, ale můžu si rozdělit čas na dvě části. Dopoledne delší tři až čtyři hodiny a těžší s intervaly, k večeru pak projetí hodinu a půl na techniku.

Bývám zhruba polovinu času na silnici, polovinu na horáku, ale i na něm jezdím po silnici. Dříve jsem odjel na horáku přes zimu jen asi pět tréninků, víc ne. Intervaly jezdím stejné, často šest po šesti minutách většinou do kopce.

Můžu si lépe vyladit program a chystat se na vrcholy. Na silnici jsem byl pořád ve stavu devadesáti procent natrénovanosti, protože jsem nikdy nevěděl, kam mě zase pošlou. Teď můžu i do posilovny, nebo si zaběhat. Dřív nic.

Malá dcerka je doma jeho velkou radostí.

Malá dcerka je doma jeho velkou radostí.


Závody. Dokážu jet hodně dlouho, i přes hodinu na anaerobním prahu, někde mezi 170 a 180. Ale na maximum 188 ani nevím, kdy se dostanu.

Na silnici jsem se tak vysoko nedostal ani v časovce, přestože jsem jel ve velkém vypětí, ale na rovné silnici. A někdy v balíku jsem jel hodiny na 100, ve sjezdech jsem míval jen 40.

To se teď nestane, pořád musíte být aspoň ve střehu. Ani na Epicu se v osmi etapách nedalo nikde pošetřit. Pořád bylo o co sjet, sjíždět, hlídat náskok. Neumím si představit, co se mnou udělá cross-country, chci to zkusit.

Materiál. Mám tři kola. Silnici, k tomu hardtaila Stumpjumera, a celoodpruženého Epica. Silniční kolo jsem někdy za sucha nemyl třeba dva týdny. Jednou jsme vyjeli na projížďku s Rogersem, s nímž jsme měli stejný model i velikost a asi až po půl hodině zjistili, že každý jedeme na kole toho druhého.

Teď jsem se naučil ladit horáka před každým tréninkem aspoň patnáct minut. Vidlice, tlumič, nahuštění pneumatik… Moc mě to baví a poznal jsem, jak to ovlivňuje výsledek.

Po návratu ho vždycky omyju, otřu, někdy rozebírám a čistím. Když posadíte pilota F1 do jiného auta, taky nezajede. Mechanici nám na Epicu po každé etapě rozebrali celé kolo, rozložili na bílá plátna, vyčistili a do dvou do rána dávali dohromady.

Jídlo. Rád si skočím vedle do pekárny pro pár kousků na snídani, k tomu kaši a kafe, sklenici džusu. Na tréninku moc nejím. Jen při intervalech je dobré doplnit sílu energetickými shakery.

Po dvou nebo třech hodinách se někdy stavíme na něco malého, k tomu kafe. Obědvám až doma později po druhé, někdy klidně až ve čtyři. Každý den těstoviny, jsem na ně zatížený. Taky je to nejsnazší a ideální. Někdy ještě doplňuju energy shakem, aby se dodaly aminokyseliny. Pak něco lehce sladkýho a kafe.

Když jdu ještě k večeru na kolo, dám si jen shake a najím se až potom. Hlídám se jenom od tří do sedmi, to je kritické období pro váhu. Dám si jen ovoce nebo, jogurt.

V sedm normální večeře, v létě kus masa, k tomu salát. V zimě potřebuju víc jíst. Celkově jím o něco víc, ale váhu držím stejnou. Mám 74 kilo závodní a 75,5 ve volnějším období.

Odhadem na tréninku vypiju okolo dvou litrů. Vozím dva bidony a ještě i doplňuju. Za den zvládnu možná čtyři litry, většinou vody. Ze sladký vody bych přibíral, dám si jen někdy na chuť zero nebo limonádu bez cukrů. Pivo ani víno nepiju, nechutná mi to.

Jako dvě děti. Každé kolo má svoje.

Jako dvě děti. Každé kolo má svoje.

A při závodech? Na biku si musíš dávat pozor na jídlo už od začátku, plánovat si ho postupně, vědět, kdy a co si vzít. Na silnici jsi mohl jíst skoro všude.

Atmosféra. Teď jsem přijel na Gardu na velký důležitý festival a večer jsme seděli s kluky z jiných týmů a probírali, jaká je trať, kudy jet těžší místa a co zvolit za materiál. To na silnici neexistuje.

Každý tají do poslední chvíle, co vezme za galusky, co jí, co chystá. Kdyby vás viděli na tréninku s někým z jiného týmu, hrozil by vám vyhazov. Na druhou stranu vás posílají, kam se jim zachce. Jednou jsem byl na přípravě na Mallorce a po dvou dnech večer, v půl jedenácté se dívám na Ligu mistrů, mi volají: Zítra v deset ráno ti letí letadlo, startuješ na Algarve. Nebo najednou, jedeš Kalifornii. Nějaký přesuny, ladění, plány? Nic.

Tady mám hlavní cíle: Epic, pro Specialized domácí americký festival Sea Otter a mistrovství světa v maratonu. Podle toho si můžu vybírat další menší závody.

Seznam kapitol
Nahoru

Komentáře

Aktuálně
Mazda přichází s druhým faceliftem šestkového sedanu a kombi. Nový je například tvar zpětných zrcátek…

Když se řekne Lada, většina lidí si představí hranatý sedan se zadním náhonem vycházející z Fiatu 124…

Další, už 28. ročník časopisu Motocykl startujeme ve velkém stylu – dvojčíslem! Najdete v něm extra…


Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: