Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Active-sport

Chci inzerovat

Michal Prokop: Přirozený vývoj a návrat ke kořenům

Rozhovor

05.06.2014

Pokud by encyklopedie jezdila na kole z kopce dolů, jmenovala by se Michal Prokop. Zásadní muž historie světového bikingu zažil a vyzkoušel, málem i vyhrál (skoro) všechno. Přirozeně se vrací ke kořenům, jimiž se v moderní éře stává disciplína enduro. „Prostě vezmeš kolo a jedeš,“ vystihuje jejího ducha.

Jak tedy jezdí Michal Prokop, model 2014?

Jsem v základu bikrosař, co teď zkouší závody enduro. Loni to byl křest ohněm, kdy jsem chtěl zjistit, o čem to je a objel jsem všechny série. Superenduro, světovou sérii, Specialized SRAM německou, českou. Abych získal ánung. A letos jsem se na enduro zaměřil víc i tréninkově.

Co to přesně znamená?

Víc času trávím najížděním kiláků než v posilovně a nedělám sprinterské věci. Druhým důvodem je totiž moje zdraví.

Zdraví? Pořád něco

Tělo muže nesoucího si do Kristových let kříže mnoha karambolů si žádá svoje?

Po těch letech pořád něco… Zase mi vyhřezla plotýnka. Ale když jen jezdím na kole, nic mě nebolí, nic mi není, můžu trénovat, jak bych chtěl.

Tedy enduro je z jednoho úhlu pohledu jistá přirozená nutnost, z druhého možná nová láska, ale ze třetího také návrat k prvotním ideálům bikingu.

Přesně tak. Mám to spojený. Nevím, jestli by moje tělo dál zvládlo to, co dřív. Proto jsem radši, že můžu dělat něco jiného, že vznikla tahle disciplína. Která mě baví a navíc přináší další výzvu. Dokážu se já sprinter adaptovat na trošku víc vytrvalostní věci? Není to tak náročný a devastující. I když ty sjezdy… Já přece nikdy nebyl sjezdař. Jenže jak dělá Specialized devětadvacítku, nahrává mi to do karet. Nemusím tolik řešit volbu stopy. K tomu vývoj ve fourcrossu. Celkem se mi to všechno pěkně sešlo. Logický vývoj. 

Co je tedy podle vás přesně enduro?

Hloubětínský lesík na Smetance. Skoky, klopenky i schody, XC i enduro.

Hloubětínský lesík na Smetance. Skoky, klopenky i schody, XC i enduro.

Chce to být „erzetový“ ježdění, kde se měří čas na pěti až sedmi rychlostních prémiích. K tomu závod trvá od tří do pěti hodin. Někde máš časové limity, v Itálii ti ráno nalepí na rám cedulku s časy, kde máš v kolik být. Nesmíš měnit vidlici, přední a zadní kolo. Ale hlavně vyšlápneš si kopec a sjedeš si ho. To je ten návrat ke kořenům mountainbiku. 

Tak to bylo vždycky.

Někam sis vyjel nahoru a pak to pustil dolů. A teď se tomu dala pravidla. Sice odlišná v sériích po celém světě, ale postupně se formují. Svěťák je hodně náročný z pohledu sjezdů, kluci tam využívají i různá vyvážení kol a další vychytávky. V Německu zase mají tratě známé den předem, ty si je můžeš v sobotu projet a v neděli jedeš naostro. To je hlavní myšlenka. Vyjet si skoro na celý den na kole. Sbalíš si baťoh a jedeš. Tak to vnímám. Potkáváš se s kamarády, jdeš si zajezdit.

Ale časem přijdou větší peníze na prémiích, ambice vtlačit se třeba až na olympiádu… Nebo ne?

Myslím, že ne. Jen se bojím toho, až do toho nastoupí UCI (Mezinárodní cyklistická federace, pozn. red.), že se to pokazí. Ten člověk, co měl v UCI na starosti sjezdové gravity disciplíny raději odešel dělat světovou sérii enduro. Mimo ty struktury. Nastartoval to tak dobře, že už loni zaujal všechny velké firmy. Po závodech jezdí týmové kamiony jako na jiné svěťáky cross-country nebo velké maratony. Rovnocenná disciplína.

Navíc podobně jako maratony přitáhne vedle sebe na start špičkové profesionály i hobby jezdce.

Jasně. Možná padesátka nejlepších jede na výsledek, ostatní si to jedou užít. 

Včetně bikových hvězd, zkouší enduro nejen fourcrossový král Michal Prokop, ale také „ikscéčkaři“ Raplh Näf, Marco Fontana, nebo náš Honza Škarnitzl, sjezdař Brian Lopes...

Je to tak. Ta světová série má blízko ke sjezdu a pro sjezdaře přináší zpestření. Ale musíš taky ukázat vytrvalost. Já za sebe neříkám: Už nepojedu nikdy fourcross. Pár firem to mně pořád chce, abych se tam ukázal. Ale postupem času se přeorientuju na full-time enduro závodníka.

Seznam kapitol

Změna figury

Jak jste změnil trénink? Přidal jste objemy na kole a sjezdařskou techniku zvládáte z podstaty?

Musel jsem začít hodně „švihat“. A díky tomu shodil osm kilo. Z hrubé síly jsem přešel na dynamiku a výbušnost. Technika jde s najížděním. Proto jezdím dolů do Itálie, abych si tam na trailech udržel vyježděnost, potřebnou na závody. 

Najedete tedy kolik?

Přes zimu se snažím o tisíc kilometrů za měsíc. Terén, silnice i dráha. Podle počasí.

A rozloženě?

Teď asi sedmdesát procent najíždění, zbytek technika a nějaká posilovna.

Změnu figury vidím na první pohled.

Ostrý obraz a dobrý zvuk - nezbytné vlastnosti pro bezpečnou jízdu.

Ostrý obraz a dobrý zvuk - nezbytné vlastnosti pro bezpečnou jízdu.

Jako fourcrossař potřebuješ být trošku větší, abys hned nespadl, když do tebe někdo narazí. Ale žádné násilí, shazoval jsem přirozeně. Taky se mi to sešlo. Jak jsem si loni v létě na svěťáku v enduru ve Francii v Les 2Alps zlomil loket, nemohl jsem nic moc dělat. Na to jsem nebyl zvyklý. Začal jsem víc švihat, hlídat se v jídle. Šokoval jsem tělo, nezvyklé sedět čtyři hodiny v kuse na zadku a šlapat. Opadla mi svalová hmota.

I pro psychiku to znamenalo jisté oživení, po těch letech sjezdů a crashů, ne?

Jo, samozřejmě. Ještě před Vánoci jsem to pod činkou prostě neudržel tak jako dřív. Zase mi při dřepu vylítla plotýnka a přišel znovu ten kolotoč. Doktoři, rehabilitace, rezonance, pomalu trénink… a co bude dál? Řekl jsem si: Dost. Změna! Teď cvičím větší váhy jen na leg-pressu, kde mám záda podložená a dávám si pozor. Nelezu pod činku.

Přitom na vcelku kvalitní silový i vytrvalostní trénink jste byl zvyklý. Oproti mnoha ostatním soupeřům jste nikdy nebyl „magorem“, co jen zavře oči a pošle to z kopce dolů, že?

Ne, ne. Jezdil jsem vždycky bikros a tam musíš trénovat. To je dřina. Jako každý jiný sport, dvoufázový trénink. Teď je to v uvozovkách příjemná změna a užívám si to. 

Fourcross jste definitivně pohřbil? Není vám líto, že disciplína, kde jste historickým světovým vládcem, hodně vyklízí pozice? Třeba zmizela z programu mistrovství světa MTB, což je obrovská ztráta z pohledu sledovanosti.

Taky se to semlelo všechno najednou. Odešla a skončila největší esa. Bikový průmysl vidí, že neprodá mnoho speciálních kol, takže fourcrossaři zůstávají uzavřenou komunitou. Protože se nepodařilo vybudovat základnu v podobě klubů, kde by rostli noví kluci.

Vy jste přinášel spojení s bikrosem, jinde to ale nefunguje.

Bikros má k fourcrossu nejblíž, ale paradoxně mu asi nejvíc uškodil. Tím, že se dostal na olympiádu (od roku 2008 v Pekingu, pozn. red.) už má silný magnet a nikdo neodchází do fourcrossu, k horským kolům. Fourcross zůstává na své přímce. Má světovou sérii, která není špatná, ale ukazuje stále stejná jména a dál se nerozvíjí.

Seznam kapitol

Fourcross přežije

Podobně se vyvíjí situace v Česku. Před časem se postavila třeba atraktivní dráha v Praze-Stodůlkách, jezdily se závody…

Je to o lidech. Zdeněk Pól z toho sportu odešel (po konfliktech se svazovými funkcionáři, pozn. red.) a neobjevil se žádný jeho nástupce. Takhle to vypadá i ve světě. Ti kluci z Anglie, co dělají světovou sérii, jen organizují závody, ale nepodporují celou scénu, zázemí, podhoubí.

Přežije tedy fourcross?

Neumře, pojede v těchto kolejích. Ale ty mají své limity.

Proč jste v něm tolik vynikl právě vy?

Byl jsem slušný bikrosař a tohle mělo hodně společného. Důležité starty a technika, to mi celkem šlo. S trenérem Radimem Menčíkem jsme se připravovali na obě disciplíny společně. Dokud se to dalo, střídal jsem je, protože se doplňují. Jenže my, bikrosaři, jsme to trošku zabili tím, že jsme nedovolili uspět nikomu jinému z horských kol. 

Proč?

My jsme to posunuli o level výš. Musel jsi odstartovat, mít první rovinku, dál už se moc neměnilo. A ty kluky, kteří to nechytili, to přestalo bavit. 

V garáži Michala Prokopa najdete deset kol všech druhů.

V garáži Michala Prokopa najdete deset kol všech druhů.

A kam se dostal bikros? Už to není atrakce ze Spielbergova filmu E. T. pro kluky na malých kolech, ale seriózní – možná až příliš – olympijský sport.

Jsou dva jiné světy. Bikros ve světě a u nás. Ve světě se dostal od první olympiády v Pekingu 2008 o tisíc procent nahoru. Všude vznikají repliky olympijských tratí, tréninková centra, stal se z toho normální profesionální sport. Ale tady? Vinou přístupu nebo spíš nezájmu cyklistického svazu se nic nestalo. Jenom v Klatovech se postavila superkrosová rampa. Po dvou olympiádách konečně aspoň něco. Pořád ale chybějí systematické nábory mladých kluků, aby vydrželi. Chybí jim motor, vidina perspektivy. Budu dobrý a vezme mě Dukla, nebo nějaký sponzor? Ne, to nefunguje. Já byl možná poslední, kdo to zažil. Teď se někde třeba chytne nějaký jednotlivec. Jediná šance je odchod do Francie, Nizozemska. Ale zase tím, jak v Evropě vznikly státní olympijské programy, rozbila se síť menších klubů. Kdo není v repre, nemá skoro šanci. V Americe to vypadá jinak. Tam to jede ve velkým dál.

Seznam kapitol

Londýn mi nevyšel

Podobně jako Tomáš Kraus v lyžařském skikrosu jste nenaplnil olympijskou naději. Proč to tehdy v Pekingu na premiéře bikrosu nevyšlo, proč jste se vůbec nedostal do Londýna?

Před rokem 2008 se mi docela dařilo. Ale moc lidí asi neví, že jsem měl jít v dubnu před olympiádou na operaci se zápěstím. Kdybych na ni šel, nestihl bych vyjet body pro olympijský start. Nechal jsem si píchat kortikoidy, ale ruka nebyla ideální. Navíc jsem si něco udělal s ramenem. Ten můj stav na olympiádu nebyl dobrej a bohužel závod nevyšel tak, jak jsem si představoval a skončil jsem ve čtvrtfinále. Londýn mi utekl snad o jediný bod. Koeficient celé země byl nízký a já sám za sebe jsem tolik bodů nevyjel. A na posledním mistrovství světa se mi nedařilo tolik, jak bych potřeboval.

Vyzkoušel jste si i mistrovství světa na dráze. Vzpomínáte rád?

Svůj jediný závod na dráze jsem jel na mistrovství světa v Bordeaux, to zní dobře, ne? V rámci přípravy, kdy jsem měl v roce 2005 zlomený kotník, jsem na podzim začal během rehabilitace trénovat s dráhaři u Pavla Buráně (bývalý šampion ve sprintu a keirinu, pozn. red.). Jemu se to líbilo, byla tam super parta, která mě vzala mezi sebe. Najednou přišla myšlenka, jestli bych nechtěl rozjíždět týmový sprint. Jo, proč ne, půjdu s vámi do toho, odpověděl jsem. Bydlel jsem s nimi v kasárnách v Brně, kde se trénovalo, jezdili jsme i na soustředění na dráhu do Vídně. Nakonec se rozhodovalo mezi mnou a Ivanem Vrbou, kdo to nejlíp rozjede. A já ho porazil. Na mistrovství jsme potom skončili asi třináctí z patnácti. Ale snad jsem jim to nepokazil, tak to prostě vyšlo. 

To vás odradilo?

To ne. Je to strašná dřina. Bavilo mě s nimi trénovat, ale trávit na dráze celou kariéru, to ne. Chybí mi ta zábava, příroda, zaježdění si. Možná proto teď tolik fandím Pavlu Kelemenovi. To je bývalý bikrosař. Ten měl opačný problém než já. V sedmnácti zjistil, že nemá techniku. Když jsem ho viděl, říkal jsem o něm: Bacha, ten kluk se zabije. Naštěstí mu to docvaklo brzy a přešel na dráhu, kde se mu docela daří. 

Vy jste poznával dál – eliminátor jako nová disciplína, sprint na běžných XC kolech. A start na světovém poháru v Novém Městě na Moravě 2011, kde o den později slavně triumfoval Jaroslav Kulhavý. Stál jste s ním na startu…

To byl spíš hec, zkouška. Dostal jsem šanci od reprezentace jet eliminátor. Ale tehdy byla podmínka nastoupit pak i do hlavního závodu cross-country. A já je nechtěl zklamat. Normálně bych odjel domů, jenže takhle jsem zůstal, objel aspoň kolo a pak to zabalil. Stejně se ukazuje, že eliminátor je takovej „divnosport“.

Přitom v běžeckém lyžování se podobně zrozené sprinty chytily jako důstojná a rovnocenná odrůda…

Ano, tam to funguje a takový byl záměr i tady na bikách. Jenže to neseplo. Pro lyže ten okruh asi vždycky uděláš snáz než na hlíně. Musely by taky jezdit hvězdy, Jarda Kulhec a další. Ale ti nepůjdou, protože by se zničili na svoje cross-country. Musel by se najít jiný termín. Ale po cross-country by zase odjeli, stejně prošití. Jezdí to v uvozovkách odpadlíci a tím, že se nepodařilo prosadit eliminátor do olympijského programu, asi půjde do kytek. Nikdo neví, co bude dál. Hledá se tvář.

Seznam kapitol

Ještě 10 let

Když se ohlédnete za sbírkou svých úspěchů, který stavíte nejvýš a proč? Titul Krále české cyklistiky 2006 ve velmi konzervativní komunitě, uznávající klasická odvětví jako silnici a dráhu, maximálně česko-belgický cyklokros…

Když se na to s odstupem času ohlížím zpátky, napadá mě jediné: To se už asi nestane. Aby to dostal člověk z „gravity“. Nemám asi top výsledek. Je skvělý říct, že mám za sebou účast na olympiádě, o tom žádná, to je sen každého sportovce. Já byl v roce 2004 i na X-games, kde se jel BMX sjezd, předchůdce olympijského bikrosu. Takže mám taky odškrtnuto.

Amerika – jiný svět, pravlast bikingu - o vás ví, nebo ještě lépe řečeno, uznává vás a to se cení.

Trávil jsem tam hodně času v letech 2003 až 2006. Tři tituly mistra světa, to oni uznávají. K tomu vítězství v jejich fourcrossové sérii Jeep. Já ji vyhrál třikrát po sobě. Jezdilo to jen šest lidí z celého světa, největší jména o velké peníze. Paralelní slalom, oni ho nazývali podle písmena Y, jako že se to sjíždělo.

Jezdit bych chtěl ještě deset let. Tak až zdraví vydrží.

Jezdit bych chtěl ještě deset let. Tak až zdraví vydrží.

Dlouhá léta jste byl tváří českého Authoru, pak jste přestoupil k světovějšímu Specialized. Proč?

Ještě po olympiádě v Pekingu jsme u Authora prodlužovali smlouvu, měli jsme dobrý vztah. Ale přišel Specialized a nabídl mi stejné podmínky. Zdeněk Löffelman, tehdejší šéf českého Specialized, byl mým prvním sponzorem v roce 2000 se svojí firmou 69. Řekl jsem si, proč ne, byla to změna. Na Author nemůžu říct nic špatnýho, možná byli zklamaní po olympiádě. Ale na druhou stranu jsem jim dal hodně výsledků, byli díky mně vidět. Nemusíme být na sebe naštvaní, jsme si kvit, zůstali jsme kamarády. Jsem rád, že jsem se takhle rozhodl. Hned první rok jsem udělal na „spešlu“ další titul mistra světa. Jsou tam dobří lidi včetně Amíků.

Podporují vás i v perspektivním enduru, to se hodí. Jste tedy firemním jezdcem?

Zase to pasuje. Jsem tak napůl rozdělený. Platí mě Specialized Eastern Europe, tedy česká firma, ale kola mi chodí přímo z Ameriky, na závodech využívám zázemí mezinárodního Specialized Racing teamu. K tomu mám pár vlastních osobních partnerů včetně Red Bullu a podle toho si i nastavuju program. Do toho mi dobře sedí letos European enduro série, k ní přidám pár fourcrossů. Mám budget na sezonu a z něho to skládám. Z dlouhodobého hlediska bych rád, aby mě „schramstnul“ komplet Specialized, ale to bych si musel vyřídit svoje partnery. Zatím tenhle model funguje dobře.

Už roky. Vždycky vás kolo uživilo, nemusel jste nikdy „chodit do práce“?

Ne, ne. Ze studijního života jsem přešel do cyklistického. Dělal jsem obchodní akademii se zaměřením na jazyky, pak jsem utnul v půlce sportovní vysokou školu Palestra. Vyhýbal jsem se vojně a jezdil na kole. Už v juniorech jsem bral nějaké bonusy. Pak jsem v roce 2001 získal symbolický plat v nizozemské stáji Be One. 

A manažera Zdeňka Póla.

On mě vždycky přesvědčoval, abych se z bikrosu vrhnul víc na horská kola. Já se bikrosu nechtěl vzdát, ale on mě tahal dál. Sháněl mi sponzory, spolupracovali jsme hodně. Teď se věnuje naplno marketingu ve Specialized, ale děláme spolu dál, i když míň, denně řešíme věci.

Taky zdraví?

To jsem si zjistil sám. Nemůžu dřepovat, protože mi vylítává plotýnka a mám šrouby v kotníku. Nemůžu benčovat, protože mám dráty v lokti a bolí mě rameno. Můžu jen, když jezdím pouze na kole.

Jak dlouho to vydrží?

Můj vzor je Brian Lopes (Američan, čtyřnásobný mistr světa ve fourcrossu, pozn. red.), tomu je o deset víc. Tak dlouho bych chtěl vydržet. Pořád jezdí enduro i další věci, má obrovské jméno, je ambasadorem svých sponzorů. Pořád drží, chtěl bych to takhle taky.

Co pak dál? Práce pro firmy z bike byznysu? Vždycky jste měl vlastní projekty, uměl se v dobrém slova smyslu prodat.

Asi jo. Mám někde podíly, nemovitost, něco z toho jde. S kamarádem jsme otevřeli posilovnu s Crossfitem v Brandýse. To paralelně stíhám a v budoucnu tomu dám sto procent. Dokud mě to kolo ale baví a jsem pohromadě, chci jezdit.

Změnila se i situace doma – manželka, dvouletá dcera. Jak to jde spojit s divokým životem rozlítaného bikera? Třeba o pár let starší snowboardový volnomyšlenkář Martin Černík už přešel na druhou stranu barikády k trénování.

Moje žena v tom vždycky byla, ví, o co jde. Tak nějak to dáváme. Narozením dítěte svět nekončí. To u mě nehrozí a ona to ví. A taky už nejezdím tolik, co dřív. Řeším si to sám, dá se to. 

Kdyby pominuly všechny povinnosti i závodní ambice, kam byste se vyrazil projet? Jen pro radost?

Nejradši si jdu s kamarády zaskákat. Na dirty, to je největší relax. Na tom jsem odkojený, odmalička jsem někde kopal, stavěl skoky, to mi zůstalo. Tady za barákem v Hloubětíně, nebo jinde po Praze máme pár míst se skoky. A dole na jihu silnička. To mám moc rád. Často jezdíme do St. Maxima u St. Tropez na Azurové pobřeží ve Francii. Tam je to úžasný. Jedeš a pořád vidíš oceán, užíváš si.

Michal Prokop mluví dobře a rád. Prostě expert.

Michal Prokop mluví dobře a rád. Prostě expert.

Jste „mnohaživelníkem“ cyklistického světa, který může sbližovat odlišné disciplíny. Stejně jako enduro, souhlasíte?

Určitě. Enduro je tmel, dává bikovou scénu zase dohromady. Jezdí na něj sjezdaři, ryzí crosscountrysti. Ta myšlenka je úžasná. Na prvním svěťáku bylo pět set startujících a museli stopnout registrace. Teď prý je boom. Podle mě potrvá dál a dlouho. Jako na maratonech. Potkávají se profíci s hobíky, hromada lidí, všechny to baví a firmy cítí šanci nastartovat další byznys. Všechno mu nahrává, nemá žádné omezení v rozměrech kol, sedlovkách, dalším materiálu. Prostě vezmeš kolo a jedeš.

Seznam kapitol

Vizitka

- přední světový biker

- 32 let, žije v Praze

- původem bikrosař, později vyzkoušel řadu „gravity“ disciplín

- nejlepší muž historie fourcrossu – 3x mistr světa (2003, 2006 a 2010) a 3x bronzový, 2x mistr Evropy, 2x vítěz světového poháru

- v bikrosu 8x mistr Evropy, účastník OH v Pekingu 2008

- jel i na mistrovství světa na dráze v roce 2006

- nyní se věnuje především enduru

- trénuje ho Rob Šimeček z Brna, za mentora považuje Viktora Zapletala

- získal trofej Král české cyklistiky 2006

. jezdil na Authoru, nyní na Specialized

- tvář mnoha povedených reklamních kampaní

Seznam kapitol
Nahoru

Komentáře

Aktuálně
Mazda přichází s druhým faceliftem šestkového sedanu a kombi. Nový je například tvar zpětných zrcátek…

Když se řekne Lada, většina lidí si představí hranatý sedan se zadním náhonem vycházející z Fiatu 124…

Další, už 28. ročník časopisu Motocykl startujeme ve velkém stylu – dvojčíslem! Najdete v něm extra…


Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: