Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Active-sport

Chci inzerovat

Tour de France na vlastní kůži na plný plyn. S Horillem za volantem

Sport

17.07.2018

Kromě přímých účastníků se kolem gigantického cirkusu Tour de France pohybuje i ohromné množství podpůrného personálu. Strávil jsem den s Pedrem Horillem, bývalým účastníkem mnoha Grand Tours, nyní v roli řidiče doprovodného šedozeleného Superba. I sedmou etapu z Fougéres do Chartres se řítil opět naplno.

„Když večer přijedu, dám si sprchu a někdy už nemám sílu jít ani na večeři. Podobně jako když jsem aktivně závodil“, usmívá se 43letý Bask. Vítěz etap na Paříž-Nice nebo Volta a Catalunya. Specialista na rozjíždění sprintů a velký milovník Pekla severu, Paříž-Roubaix. Jezdil ve stájích Mapei, Rabobank nebo QuickStep, ovšem po těžkém pádu na Giru 2009 byl donucen ukončit profesionální kariéru. Nějak takhle vypadá Tour de France jeho optikou.

6.00

Ranní ptáče dál doskáče. Aspoň se to říká. Pedro vyráží se skupinkou hostů a novinářů na cyklistickou vyjížďku bretaňským venkovem. Teprve svítá a mezi vesničkami z šedivého kamení se povalují chuchvalce mlhy, nikde ani živáčka, jen balík v zelených dresech.

V čele Pedro se svým parťákem Stafem Scheirlincxem, dva bývalí závoďáci, kteří svorně tvrdí, že už jim to vůbec nešlape, přitom se řítí šedesátkou z kopce přes zpomalovací prahy z dlažebních kostek a ani jeden z nich nedrží řídítka. Střihnou to přes kruhový objezd každý jednou stranou, tak jak to vídáme při průjezdu francouzskými městečky.

Ranních pětadvacet kilometrů představuje pro tyhle hochy leda tak příležitost nadýchat se čerstvého vzduchu, měřítko sportovního výkonu mají i po konci kariéry poněkud posunuté. Ale tím den teprve začíná. Sprcha, snídaně a jde se na hlavní část programu.

8.00

Odjezd na start nejdelší etapy v letošním ročníku. Vyrazit o čtyři hodiny dříve se může zdát brzy, ale aby bylo možné jet s pelotonem, musí být na startu včas, kromě toho silnice před Fougéres už policie začíná uzavírat a kdo chce jet po trati Tour, má jen jeden způsob, jak se tam dostat. Najít PPO.

Průjezd bodem zvaným PPO (Point de Passage Obligatoire) je povinný pro všechny vozy logistické a doprovodné kolony Tour. Zatímco Pedro kličkuje v houstnoucím ranním pátečním provozu, listuje tlustou knihou, v níž má dopodrobna vyznačeny všechny příjezdy ke startu jednotlivých etap a kontroluje, jestli nás navigace vede správně.

„Tohle je každý den prvním ranním náporem na nervy“, glosuje průjezd předměstími Fougéres energický Bask. „Naštěstí, když máš auto, které už od pohledu přísluší ke karavaně Tour, lidé jsou k tobě ohleduplnější a můžeš si dovolit třeba tohle…“

S těmito slovy projíždí poměrně těsný kruhový objezd plný aut vnitřní stopou a neohroženě se tlačí mezi auta na výjezdu. Rozestupují se a cesta je zase na chvilku volná. Míjíme červenou ceduli PPO a jsme tam. „We are in the Tour!“ hlásí šťastný řidič.

10.00

Do startu zbývají stále ještě dvě hodiny, čas na prohlídku startovního městečka se stánky sponzorů, partnerů nebo třeba UCI, sledování reklamní karavany či rychlou kávu.

Než stihneme pořádně prozkoumat červený Superb ředitele závodu, Christiana Prudhomma, začínají do vymezeného prostoru najíždět první týmové autobusy. „Jdeme, teď to bude zajímavé, sleduj ta kola“, popohání Pedro a míříme do zázemí jednotlivých mančaftů.

11.00

Tyrkysová Astana, červenočerné BMC, kostkované AG2R, zamícháme se mezi mechaniky, řidiče, maséry a sportovní ředitele, Pedro zná v hemžícím se autobusovém městečku úplně každého. „Ola, Alejandro, to byl Valverde, fajn chlap, bonjour Phillipe, koukej, Gilbert, Quickstepu by to mohlo dneska sedět, ale vidím to spíš na Gaviríu, tipuju, že se o to porvou se Saganem“.

A propos Sagan, mánie kolem nejpopulárnějšího jezdce současnosti je vidět na první pohled. Obrovský dav kolem autobusu týmu Bora/hansgrohe, přes který není vidět, kdo před ním stojí, v zájmu veřejnosti jim může konkurovat snad jen Sky s Chrisem Froomem, tam se sešlo také pěkných pár zvědavců.

Opodál Richie Porte z BMC něco seřizuje na svém stroji a vyráží si ho vyzkoušet. Zvědavě přihlížím, jak se vypořádá s tím množstvím lidí kolem, ale jednou rukou mezi nimi kličkuje, jako by se nechumelilo, profíci zažívají podobné situace každý den, jsou zvyklí, dokonce se stihne volnou rukou i podepsat jednomu z fanoušků.

11.45

„Let´s go, vamos!“ šermuje Pedro rukama u východu, do startu závodu zbývá čtvrt hodiny a my se musíme dostat před cyklisty, prosvištět úsekem neutralizace a vyjet z města, jinak už nás pořadatelé do závodu nepustí, máme totiž oprávnění „Avant,“ což znamená před balíkem.

Náš Superb už je na parkovišti poslední, všichni ostatní avanti dávno vyrazili, jenže když máte španělského řidiče, který zná úplně každého a s úplně každým si musí popovídat, všechno probíhá na poslední chvíli.

Hrábneme všemi čtyřmi tak, že by se za to nemuseli stydět ani ve WRC, a vyklizenými ulicemi se řítíme prvními osmi kilometry na ostrý start etapy. „Etapa má vlastně ještě o 8 kilometrů víc, než těch závodních 231, celkem tak najedou 239 km“, vysvětluje Pedro, zatímco proletěl levou stranou kruhový objezd prakticky rovně. Prázdná trať lemovaná tisíci diváků se kolem míhá jako ve zrychleném filmu.

12.30

Cyklisté jsou v tuto chvíli asi 45 km za námi, trasa je doslova obsypána lidmi, Pedro zvolňuje své ďábelské tempo, fanoušci aplaudují i projíždějícím autům, máváme, troubíme, oni také mávají a troubí, jedna obrovská slavnost natažená do dvousetkilometrové délky.

Každý z vesnice nebo města je u trati, od batolat na dekách nebo v kočárcích přes teenagery až po nejstarší generaci, nezáleží na tom, jestli vás zajímá cyklistika nebo ne, nikdo si nenechá Tour ujít. A diváci sídlí skutečně všude, po celé trati jsme nezahlédli místo, odkud by nebyl vidět alespoň jeden člověk.

13.30

Míjíme desítky karavanů, stovky přenosných grilů a tisíce nadšených lidí. Pedro se řítí silnicí, domlouvá se přes vysílačku s ostatními vozy, poslouchá pokyny organizátorů a sleduje vývoj závodu. „Je tam únik“, hlásí, „Joan Offredo z týmu Wanty Group Gobert uhání šest a půl minuty před ostatními, místy měl až devět minut náskok“.

Zastavujeme u krajnice a čekáme na závodníky. S blížícím se hlukem televizní helikoptéry je na tvářích diváku jasně patrné rostoucí napětí. Offredo ještě zdaleka není na dohled, když podle frenetického povzbuzování víme, že se blíží, projedou motorky s četníky, asistencí, kamerami, mezi nimi osamělý bojovník na kole a za ním houf aut a dalších motocyklů.

Skupinka mizí za horizontem a na trati opět zavládne ticho. Při čekání na peloton jako by se všechno zastavilo, i vítr přestal foukat, pomalu by bylo slyšet upadnout na zem špendlík. Minuty se vlečou, přihlížející přešlapují, sledují hodinky, mobily, vyhlížejí, vrtulník je zpět, prosviští auta a hlavní skupina je tu.

 

„Allez, allez!“ Minuta ruchu, křiku, pestrobarevná smršť na silnici, majáky, kamery, fotoaparáty. Dalších 30 sekund je vidět, jak se jezdci vzdalují a pak zase klid. Show skončila, ale nezavíráme. Všichni zůstávají na místě, grilují, piknikují, baví se, průjezd balíku trvá maximálně minutu, ale krásný den je mnohem delší.

14.15

Rotory vrtulníku přibily stébla žloutnoucí trávy k zemi, když se zvedáme z louky. Pedro s doprovodným autem musel zůstat před pelotonem a jediným způsobem, jak balík předehnat je vrtulník. Z louky u silnice se postupně zvedá celá letka a ve formaci připomínající záběry z Vietnamu stíhá cyklisty nad bretaňskými poli a loukami.

My jsme naštěstí ve srovnání s americkými vrtulníky ve Vietnamu vyzbrojeni jen velmi lehce, fotoaparáty a sem tam kamera. Tour z ptačí perspektivy získává zase úplně jiný rozměr,. Zemědělská krajina, historická městečka, zámky, kostely, řeky a samozřejmě neodmyslitelné obrazce z balíků slámy, strojů farmářů nebo nadšených dobrovolníků, kterými obyvatelé kraje ukazují svůj pozitivní vztah k Tour a trošku si dělají i reklamu.

15.15

Nahnali jsme nějaký čas a přistáváme u silnice, kde už čekají naši řidiči a průvodci. Teď si chvilku vydechneme…“Go, go,go, rychle“, mává rukama Pedro, jezdci se blíží a musíme hned vyrazit, tentokrát však sedáme do vozu, který má povolení přiblížit se k hlavní skupině, pomalu se suneme silnicí a vyčkáváme.

Projíždí skupina kolem závodníka v úniku a v dálce za zadním sklem se objevuje hlavní pole. Fotíme, točíme, sledujeme, blízkostí hlavních hrdinů dne se dostáváme do té správné atmosféry kolem trati.

Tempo se začíná stupňovat, do cíle ještě pár kilometrů chybí, ale týmy pomýšlející na sprinterské vavříny už samozřejmě naznačují, že by se měl likvidovat únik. Vzhledem k délce etapy a množství pronásledovatelů se zdá, že to má Offredo spočítané, ale člověk nikdy neví, stačí jeden nešťastný pád nebo stažené závory a všechno je jinak. Však to znáte.

16.45

Blížíme se do cílového města Chartres, a zatímco Pedro vypráví o taktice sprintu, komunikaci mezi lídrem a jezdcem, který mu ho rozjíždí, my se rozhlížíme po ulicích a hodnotíme náročnost posledních stovek metrů. Tady se rozhodne. Prudké zatáčky a zúžený profil, snadno tu může dojít ke kolizím. A konec je mírně do kopce, to by mohlo sedět Saganovi, spekulujeme.

17.40

Nakláníme se přes bariéry v cílové rovince a atmosféra by se dala krájet. Zbývá posledních pár kilometrů, diváci nervózně přešlapují, před velkoplošnou obrazovkou sedí na židli slavný Raymond Poulidor a kolem něj houf přihlížejících.

Zatímco všichni ostatní jezdci bez ohledu na věk a úspěchy se spolu baví značně žoviálně a klidně na sebe hulákají přes půlku paddocku, francouzská legenda má přirozený respekt. „Dobrý den, pane Poulidore, jak se vede, pane Poulidore?“

Opodál s někým diskutuje pětinásobný vítěz tour, Bernard Hinault, bezesporu velká osobnost cyklistiky, ale o tom, kdo je suverénně nejoblíbenějším francouzským závodníkem všech dob nemůže být sebemenších pochyb. Pou-Pou si užívá pozornost a očividně má radost, že se s ním lidé fotí.

18.05

Jezdci proletěli kritickou zatáčkou jako po másle, balík se jen pomalu natahuje a o pozice v cílové rovince se rvou Peter Sagan, Fernando Gaviría nebo André Greipel. Stojíme asi 100 metrů od cílové rovinky, sprinteři se úchvatným tempem blíží k čáře, když tu je ještě o něco rychleji předjíždí Dylan Groenewegen. Nepatřil ke žhavým favoritům a teď je první.

Poulidor se mírně usměje, občas holt největší favorité nevyhrávají. „Skoro jsem se trefil, krásný finiš,“ směje se Pedro, jako by ho ani nečekaly ještě dvě hodiny za volantem. A ráno další etapa. Dvanáct hodin v kuse na plný plyn, dvanáct hodin totální Tour de France.

Nahoru

Komentáře

Aktuálně
Mazda přichází s druhým faceliftem šestkového sedanu a kombi. Nový je například tvar zpětných zrcátek…

Když se řekne Lada, většina lidí si představí hranatý sedan se zadním náhonem vycházející z Fiatu 124…

Další, už 28. ročník časopisu Motocykl startujeme ve velkém stylu – dvojčíslem! Najdete v něm extra…


Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: