Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Active-sport

Chci inzerovat

Na miňonky po Jizerkách aneb ČT Author Cup 2017

Sport

17.10.2017

Seriál Author Marathon Tour a s ním pro mnohé bikery i celou sezónu uzavírá již tradičně ČT Author Cup v Jizerských horách. V posledních letech se startovalo v Josefově Dole a počasí opakované nepřálo, předloni zima a déšť, loni zima, déšť a nahoře i sněhové vločky. Letos došlo ke změně. Start se přesunul do Bedřichova a bikery na jejich trnité pouti po okolních kopcích provázely poslední záchvěvy babího léta, samozřejmě v trochu upravené verzi pro Jizerky, něco jako „ani na plavky, ani na kožich“.

Loni se mi podařilo prováhat přihlášení a pár dní před závodem už nebyla žádná volná místa. Letos jsem si tedy raději pospíšil a přihlásil se včas. Místo bylo, ale vzhledem k loňské absenci už nezbylo lepší startovní číslo, než v poslední startovní vlně.

Utěšuji se tím, že s více než 3500 závodníky na startu bude tlačenice v jakékoliv startovní vlně, a dvacet minut před desátou se motám centrem Bedřichova a hledám ten správný sektor. Pořádný kus za startovní bránou, asi zhruba někde na půl cesty do Jablonce konečně narážím na fialové prapory, řadím se do chumlu, aby na mě nefoukalo, a čekáme.

V deset se odkudsi z hor ozve rána. První vlna vyrazila, pět minut po ní druhá, někdy po dvaceti minutách konečně dojde i na nás a s bonusovým kilometrem do kopce v nohách a z toho čekání poněkud prokřehlí slavnostně projíždíme přes snímače čipů. Není se kam hnát, jsme úplně na konci a před námi tři tisícovky bikerů všeho druhu.

Vybírám si borce, který na startu vykládal, že výborně zná trať, neboť je místní. Také údajně jezdí a běhá všelijaké ultramaratony, takže se ho pokusím udržet co nejdéle. Do kopce k Vládní cestě se ovšem vleče jako pracovní týden, takže ho mírně zklamán opouštím. Pomalu se prodírám nekonečným davem, v kopcích se trať místy ucpe tak, že je třeba zastavit, ozývá se neustálé cvakání nášlapů, povzbuzování, popohánění ale také první kletby.

Nic naplat, tady pomůže jedině počkat si, až se davy trochu roztrhají. Kolem josefodolské přehrady se trať trochu uvolňuje a konečně se dá rozjet, svištíme po hrázi a všímám si startovních čísel z předchozích vln, to znamená, že na někoho už se podařilo najet i pět minut. Sebevědomí jde nahoru, stejným směrem se ovšem ubírá i trať, po Kristiánovské cestě, přes Rozmezí ke Knejpě.

Poprvé překonáváme tisícimetrovou výšku, nizozemští závodníci už mají určitě potíže s dechem. Krásným rychlým sjezdem padáme údolím Bílé Desné a začínám si pochvalovat, že jsem si opět vzal fulla.

Pokaždé si říkám, že ty jizerské panely jsou tak maximálně na krosku, bike je tady zbytečný luxus, ale i celopéro má své výhody, obzvláště s vysokým startovním číslem. Když jedete po panelech v davu a nemůžete předjíždět, je to na fullu komfortnější a zadek tolik netrpí. A ve sjezdech po panelech taky. Že je to pomalejší do kopce? Je, ale jedete přece v davu, nemůžete jet rychleji než balík, není kudy.

Navíc se dá někdy udělat předjížděcí manévr lesem nebo škarpou, tam se trailovější kolo taky hodí. Snižuje se i riziko defektů, většinou sice jedeme po zpevněných cestách šířky auta, ale stejně se každou chvíli někde povaluje duše nebo u krajnice sedí naštvaný závodník s pumpičkou.

Blížíme se pod vrchol Jizery a přichází část trati, kterou na ČT Author Cupu vždycky chválím. Občerstvovačka. Výborně zásobená, se spoustou dobrot a podle počasí třeba i teplým ionťákem. „Banán“? ptá se ochotná pořadatelka. Když kývnu, nacpe mi do ruky celou hrst nakrájených banánů. Co s nimi budu dělat? Nezbývá než zastavit a všechny je sníst, protože si nutně musím dát aspoň tři ionťáky, hromadu čokolády a zhruba tak deset, dvacet miňonek.

Jen malá rada tak na okraj: Neberte si na občerstvovačkách banány do dlaně, raději jen do prstů. Následujících zhruba 10 km mi totiž brutálně prokluzoval grip. Kam se hrabe silikon. Zajídám miňonky pomerančem a vydávám se stíhat ty, co jen projeli. Po důkladném občerstvení to není žádný problém, ještě před Knejpou jsem v původní skupince. Naneštěstí.

Ve zcela nevinném stoupání se najednou kdosi ze středu cesty dostává do cesty bikerovi přede mnou. Svorně si to oba namíří do levé příkopy za hlasitého volání „bacha, bacha“! Brzdím, daří se zastavit, ale dostávám to do předního kola volně poletujícím zadním kolem borce přede mnou, který je zapíchnutý v příkopě. Ozývá se drnkání drátů, jen doufám, že nebyly moje. Uf, byly cizí, kluk přede mnou si přepočítal špice o můj rychloupínák.

Přesvědčujeme se, že se nikomu nic nestalo, já mírně rozčarovaně odjíždím, ostatní ve škarpě prohmatávají dráty. Při té hustotě provozu se vlastně docela divím, že takových incidentů nebývá více.

Míjíme partičku hlasitých fanoušků s řehtačkami a dlouhým, předlouhým sjezdem uháníme směrem ke Krásné Máří. Po pravé straně se otevírají výhledy až do sousedního Polska, tady se dá svištět klidně i stabilní padesátkou, podmínkou je dostatečně těžký převod. Už vím, proč Pavel Boudný vozí vpředu 38-z placku.

Ano, protože má silné nohy, to taky, ale přesně v takových dlouhých sjezdech se dá i leccos nahnat, soupeři s nejtěžším 32-10 vesměs jen kvedlají naprázdno. Vracíme se do někdejší sklářské osady Kristiánov, dolů do dolíku, přes most a zase do kopce nad Bedřichov a k Nové Louce.

Vzdušnou čarou to máme do cíle kousek, ale ještě si uděláme jeden výpad do nitra hor. Kolem sebe už vídám občas i modrá čísla startujících v první vlně, nedá se říci, že by to člověku neudělalo radost, umazat půlhodinové manko.

Na další občerstvovačce už je to zajetý rituál: první ionťák, banán (ne do dlaně), druhý ionťák, čokoláda, hrst miňonek do ruky, pomeranč do zubů a jede se dál. I po druhém bufetu si dovolím radu, resp. tentokrát to bude píchnutí do vosího hnízda věčného soupeření Shimana a Sramu.

Modelová situace: V pravé ruce mám plnou hrst miňonek, opírám se zápěstím o řidítka, jeden prst je v případě nouze schopen brzdit, ostatní svírají sladký poklad. Tempo narůstá, potřebuji zařadit těžší. Kdybych měl Shimano, odřadím brzdícím prstem, ale dostat palec kolem řídítek, aby mohl zařadit a zároveň nepustit kořist je nemožné. Buď neřadit, nebo nejíst. Jaké je poučení? V USA asi nemají miňonky.

Stoupáme na Olivetskou horu, cítím se doslova nabitý energií (aby ne, po těch hodech), když mě někdo dojede a chce uvolnit cestu, tak raději přidám, proč uhýbat, když mu můžu ujet. Za vrcholem se objevuje snad první terénnější sjezd celého okruhu, po celé délce lemován neskutečným množstvím cvaknutých duší.

Proplétám se tou defektovou apokalypsou za mírného pohupování, jo, jo, 2,3“ pláště a 12 cm zdvihu se občas hodí. Objíždíme bedřichovskou přehradu a vzpomínám, jak mi tady v zimě jablonečtí kamarádi na běžkách ujeli na sto metrech o devadesát, v létě se rozhodně cítím o poznání konkurenceschopnější.

Do cíle posledních pár kilometrů, ještě labyrint kolem stadionu, nahoru na kopec, dolů na stadion, do lesa k obrátce a zase zpátky. Pořád nahoru a zase dolů, blízkost cíle dává skoro křídla, hrnu se do lesa a kličkuju mezi ostatními, až se musím brzdit, abych to ještě před koncem neposlal někam do potoka. Projíždím cílovou branou a tam…neskutečné množství lidí.

Vůbec nechápu, kde se tam vzali, cestou jsem jich předjel tak hrubým odhadem milion a tady se další milion cpe těstovinami a gulášem. Ale to je ČT Author Cup, na první pohled se zdá, že se přes ty davy snad ani nedá závodit, ve skutečnosti závod uteče strašně rychle a před organizátory klobouk dolů, jinou takovou akci u nás neznám.

5 důvodů proč nestartovat v poslední vlně

  1. Na trať se dostanete až zhruba půlhodinku po startu. Za špatného počasí dobrý způsob jak promrznout nebo promoknout.
  2. Prvních 10-15 km bude trať naprosto ucpaná, místy balík i zastaví. Předjíždět nelze a minuty ztráty naskakují.
  3. Všichni jsou na trati před vámi. Když chcete dopředu, musíte se přes ně probojovat.
  4. Za vámi už nikdo není. V případě defektu nebo technických potíží se nebude koho chytit, nezbyde než to odedřít sám.
  5. Pravděpodobně nebudete v záběrech televizních kamer. Nikdo neuvidí, jak krásně šviháte.

 5 důvodů, proč startovat v poslední vlně

  1. Na trať se dostanete až zhruba půlhodinku po startu. Můžete si půl hodiny přispat a dorazit později.
  2. Prvních 10-15 km bude trať naprosto ucpaná. Předjíždět nelze, takže šetříte síly. Na zbývající padesátce to napálíte jako o život a paradoxně z toho může být daleko lepší čas, než když se člověk strhá v prvních dvou kopcích.
  3. Všichni jsou na trati před vámi. Můžete je dojíždět jednoho po druhém jako na běžícím pásu.
  4. Za vámi už nikdo není. Nemůže vás předjet závodník z další startovní vlny a podlamovat tím morálku.
  5. Pravděpodobně nebudete v záběrech televizních kamer. Nikdo neuvidí, jak máte krizi.

Nahoru

Komentáře

Aktuálně
Mazda přichází s druhým faceliftem šestkového sedanu a kombi. Nový je například tvar zpětných zrcátek…

Když se řekne Lada, většina lidí si představí hranatý sedan se zadním náhonem vycházející z Fiatu 124…

Další, už 28. ročník časopisu Motocykl startujeme ve velkém stylu – dvojčíslem! Najdete v něm extra…


Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: