Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Active-sport

Chci inzerovat

Jak Author Valtické cyklobraní zvládli rychlobruslaři

Sport

12.09.2017

Pro letošní ročník Valtického cyklobraní si organizátoři připravili celou řadu změn. Vlastně se změnilo skoro všechno. Místo zázemí u letohrádku Belveder se celý závodní cirkus přesunul do areálu vinných sklepů Chateau Valtice a zbrusu nová byla také trasa. 

Z loňského roku zůstal jen koncept pětadvacetikilometrového okruhu, který jedou jezdci na pohodové trase jednou a na trase burčákové dvakrát. Pro někoho mohou být dva okruhy za trest, protože ve druhém kole už moc dobře ví, co ho čeká a kde si to protrpí, pro jiné jsou naopak výhodou, neboť mohou přesněji rozvrhnout síly a případně se poučit z chyb v okruhu předchozím.

Na start se postavili i dva reprezentanti v rychlobruslení, Eliška Dřímalová a Sebastian Druszkiewicz, těm kroužení po stejné trati zajisté vyhovovalo, vždyť rychlobruslaři jsou zvyklí jezdit dokolečka až do zblbnutí. Ale šlo jim to i na kole?

Vyjíždíme z areálu vinařských závodů a na rozcvičení hned za rohem číhá nejprudší a nejdelší kopec celého okruhu, stoupání na Reistnu ke kolonádě. Předjíždíme turisty zvolna stoupající stejným směrem, někteří z nich dokonce kola i tlačí, pravda, po večeru s burčákem je třeba začít zvolna.

To ale pro závodníky neplatí, nahoře u kolonády stojí kamery, fotografové a zuřivě povzbuzující fanoušci, držím se odhadem tak někde na konci první třicítky a ve více než svižném tempu se noříme lesním průsekem do království vinic. A protivětru.

Zatímco v Sudetech se toho dne jede o titul mistra v maratonu, my si to tady rozdáváme o titul mistra v jízdě proti větru. Fouká naprosto přesně proti nám, žádné poryvy, jen nemilosrdně stabilní, neúnavný, silný fičák. Na obzoru jsou vidět zastavené vrtule rakouských elektráren, i na ně to už bylo moc, takže je museli energetici odstavit a potupně se přepnout na Dukovany. Popravdě řečeno, koho dneska nepohání jaderný reaktor, ten nemá proti větru sebemenší šanci.

Samozřejmě se mi úspěšně daří odpadnout od skupinky a musím se probojovávat dál úplně sám, jen občas mi dělá společnost pořadatel na odbočce nebo bdělý strážce vinice. Sem tam se trasa lomí a můžu si odpočinout v takzvaném „bočáku“, jak říkají plachtaři, dokonce podvědomě natáčím tělo tak, aby mě vítr postrkával dopředu. Nepomáhá nic.

„Strážce vinice se nazývá hotař“, honí se mi hlavou, zatímco zírám do země a snažím se nekoukat na computer, jak pomalu se vleču. S touto úrovní encyklopedických znalostí by se mi možná povedlo vyluštit křížovku nebo získat políčko v AZ Kvízu, k cíli mě to ale neposune ani o metr. Mimochodem na vinicích není co střežit, představa, že by se špaček udržel v tomhle větru na jednom místě tak dlouho, aby stihnul sezobnout bobuli, je bláhová.

Najednou přichází vysvobození, další odbočka na boční vítr a ještě dlouhá rovinka z kopce. Řadím 44-11 a mohutným nástupem odjíždím borcům, kteří se za mnou nahromadili a vyváželi. Ve sjezdu se jich zbavím a za další odbočkou je odfoukne. Blíží se ostrá pravá, pěkně vystlaná štěrkem, agresivně brzdím, kolo jde trochu na přední, najednou ve štěrku zaplave a pak už jen tančím v zoufalém boji o rovnováhu.

Daří se mi krizovku srovnat, přibrzdím zadním, chystám se točit a zase. Přední kolo ustřelí, kovový zvuk a chrčení ráfku o štěrk. Při brzdění se mi podařilo shrnout bezdušový plášť a kopnout ráfek. Uhýbám na stranu a pronásledovatelé mě jeden po druhém objíždějí. Z hodně slušné pozice jsem se ocitnul tady, na okraji strniště.

Zkouším bleskově foukat, jestli se plášť nechytne. Ani náhodou, bočnice to schytala taky, takže rychle ventilek ven, duši dovnitř, zamávat televizní kameře, která si přijela natočit „zajímavou situaci“, setřást ze sebe bodláky a zkusit něco udělat s devítiminutovou ztrátou. Neptejte se mě, co jsem devět minut měnil na jedné duši.

Najednou mám sil spoustu, troška zdravého naštvání a pár minut odpočinku mezi bodláky, zdá se, prospěla. Zuřivě předjíždím každého, kdo se připlete do cesty, v lesích na okraji Břeclavi se jede příjemně, jen občas trochu hlubšího písku. Jenže pak se vracím na větrné planiny nad Valticemi, rychlí jezdci, se kterými se dalo spolupracovat, dávno pláchli.

Jede se sice o něco lépe než na začátku okruhu, ale ještě nejsme ani v polovině. Kdosi mě předjíždí v kopci, asi další nešťastník s defektem, který stahuje ztrátu. Kdepak, elektrokolo s kamerou projíždí mezi bikery a natáčí jejich boj. Od té doby kdykoliv někoho předjíždím, kouká mi do rámu, jestli tam mám akumulátor.

Řítíme se závěrečným technickým padákem do vinařských závodů, asfaltový průjezd cílem a jede se do dalšího okruhu. Na Reistnu už se šplhám s daleko menším elánem, předjíždím aspoň borce na tandemu a následuje opět výživná porce větru a vinic. Těším se na lesní úseky, kde nefouká, ale sil ubývá a pěšinky jsou měkké a boří se.

Nicméně asi patřím k těm, kterým znalost trati vyhovuje, s kopci není problém, rychlý sjezdík po cestě zvládám tentokrát bez defektu a cíl se blíží. Na rovných úsecích mě borci na tandemu dohánějí, řvou na mě „jeď, jeď“, tak se ještě rozjíždím. Poslední dvě vlny po panelech a padák do cíle. Nakonec to šlo, nebýt defektu, mohlo z toho být slušné umístění, ve druhém kole jsem se posunul o pěkných třicet míst dopředu, opět se potvrdilo, že valtická trať mi vyhovuje, platí to i o letošní nové.

Cyklobraní bývá každý rok mimořádně zdařilé, závod nejezdí davy lidí, atmosféra spíše rodinná, tratě rychlé a zábavné, to vše zakončeno vynikajícím burčákem. Takže jediná stížnost se týkala menu ve stánku před Valtickým podzemím. Letos neměli dýňovou polévku, dýňová sezóna prý teprve začne! Škoda, ale o důvod víc, zajet si do Valtic znovu.

A jak kroužili rychlobruslaři? Oba vyhráli, když se jezdí dokolečka, tak jsou na koni!

Nahoru

Komentáře

Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: