Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Active-sport

Chci inzerovat

Lahofer Author maraton se stal náročnějším a terénnějším


29.08.2017

Po prázdninové přestávce se zase rozjel kolotoč závodů Author Marathon Tour. Termíny na konci srpna již tradičně obsazuje Lahofer Cup v okolí Vranovské přehrady. Vzhledem k celkovému průběhu léta a všeobecné vyprahlosti jižní části Moravy bylo téměř jisté, že v blátě se závodit nebude. Někdo z toho měl radost větší, někdo menší…a někdo žádnou, třeba já. 

Tropické teploty mé výkony právě nevylepšují. V kopci nad kempem Vranovská pláž, který si pořadatelé zvolili jako zázemí, potkáváme skupinky rozcvičujících se závodníků a teplota začíná už kolem deváté atakovat třicítku. Hladina přehrady vinou nedostatku srážek také již značně poklesla, v některých místech by zdatnější jedinec dokázal jezero přehodit kamenem, díky čemuž působí výletní parníky na hladině až poněkud nepatřičně.

Ale dnes jsme nepřijeli kvůli parníkům, kdo má kolik páry se bude poměřovat na delší padesátce a kratší 29 km dlouhé trase. Trasy jsou zbrusu nové, jelikož na hrázi přehrady se pracuje a objíždět ji tak není možné.

Pokaždé na tomhle závodě chválím asfaltový start do prudkého kopce, který trhá balík hned na začátku, a v užších místech dále na trati už si pak jezdci vzájemně nepřekážejí. Funguje to spolehlivě, po startu všichni pár desítek metrů šermují lokty, ale v kopci má najednou každý prostoru habaděj.

První zatáčky v lese a skupinky usilovně šlapajících borců jsou vrženy na nemilosrdně pálící slunce. Ve vysušených polích se okamžitě zvednou mračna prachu, jet těsně za někým znamená jet takříkajíc „na sluch“, vidět toho moc není. V lesních sekcích se jede i dýchá podstatně lépe.

Stoupáme na Suchou horu, zatím se kopce jedou slušně, krátký sjezdík a trasa uhýbá prudce vpravo. Po rozlehlé louce šplhá had bikerů někam nahoru do nekonečna a na cestu jim svítí nemilosrdné slunce. Místa, kde vidím soupeře kilometr dopředu a ještě se jede táhle do kopce, doslova nenávidím, už samotný kopec vyčerpává a pohled daleko dopředu podlamuje morálku. Ještě jsme neujeli ani dvacet kilometrů a už se dostavuje krize.

Nejraději bych louku nějak objel nebo tam zařadil večerníčka a nějak to nahoru vykvedlal, jenže tady nejsme na výletě. Mám pocit, že ten pohled už znám z nějakého předchozího závodu, těžko říct, jestli to byl Malevil nebo Král Šumavy, v nejhorším kopci mě opět předjíždí kdosi s dresem, na kterém vozí velký nápis „Necítím bolest!“. Dejavu jak vyšité.

Za pekelnou loukou následuje sjezdík k rybníku na jehož hrázi nás mlčky sledují rybáři. Jestliže se rybářům říká „tiší blázni“, nevím, co si musí myslet oni o nás. Vlastně vím, ty soucitné pohledy řekly vše: „Kluci, vy nevíte, že Shimano dělá i navijáky?“

Prosmýkneme se okrajem Dešova a pokračuje se travnatým údolíčkem kolem potoka, nádherná hladká trať bez kamení, kde to švihá jedna radost, tohle sem organizátoři dali, aby jim bikeři nekonvertovali k rybářům. Najednou horko necítíme, polykáme stovky metrů jako medvěd maliny, blížící se kolaps je vystřídán radostí z jízdy.

Brod, rychlá vrstevnice lesem, asfaltová serpentina nahoru a teď se na chvilku jede v protisměru loňská trať po pěšinkách kolem hradu Bítov. Na cestě do stejnojmenné vesnice se ale krize vrací. Stoupáme vlastně docela nevinně, ale vedro ubíjí, být tak o deset stupňů méně, to by se to jelo. Na loňské trati bývala právě v Bítově občerstvovačka, ale letos už máme obě za sebou, aspoň se blíží cíl.

Přes další pole s dakarským feš-fešem dojíždíme k Chvalaticům, za vesnicí trať prudce klesá dolů k vodě, kde se musí ostře odbočovat doleva. Kromě toho, že organizátoři sjezd označili obrázkem s lebkami, operují u ostré zákruty hned dva pořadatelé, nejprve takzvaný „zpomalovač“, který signalizuje bikerům, že by měli zpomalit, za ním pak ještě „odbočovač“, jenž ukazuje, kam odbočit.

Pokyvuji na zpomalovače hlavou, jako že chápu, že mám brzdit a budu se tím řídit, najíždím k zatáčce, ovšem odbočovač očividně nevěří, že se mi podaří ještě před zatáčkou zabrzdit a preventivně skáče z cesty do škarpy. Co čert nechtěl, zrovna v tom směru, kam se chystám odbočit. Nakonec se daří hrozící kolizi s pořadatelem odvrátit a po příjemném singletrailu mizím ze zóny označené lebkami.

Teď už jen vydržet do cíle, computer ukazuje ujetých 40 km, tak ještě deset a je to. Chvílemi se teď vracíme po stejné trase, některá místa poznávám, ale stejně si nejsem jist, kudy přesně zrovna projíždíme. V okamžiku, kdy pochopím, že už to do kempu nemáme více než 3 kilometry, je na závěrečné útoky pozdě.

Ostatní závodníci v naší skupince se snaží stejně jako já, tady už se pořadí moc měnit nebude. Tak přece, ještě jedna pozice zadarmo, když borec, co skupince v kopci poodjel, v následném sjezdu probrzdil odbočení a omotán páskou s logy Authoru teď roztrpčeně máchá rukama dobrých padesát metrů pod odbočkou.

Ještě profrčíme nějakým staveništěm, objedeme recepci kempu a po písčito-kamenité pláži se blížíme k cíli. Hlavně teď v závěru nehodit tlamu na písku před diváky a už se ozývá úlevné pípnutí čipu v cílové bráně. Opírám kolo o zábradlí, vylévám si na hlavu zbytek vody z bidonu a už mě poplácává po zádech borec, za kterým jsem se nejméně tři kopce po sobě vyvážel, hlavně v polích proti větru.

„Díky, kámo, bezvadně jsi mě táhnul!“ Že by sarkasmus? Vysvětluji, že jsem se spíše vezl za ním, než bych ho tahal, ale v cílové euforii se to tak asi nebere. „To je jedno, když jedou lidi spolu, tak se jede úžasně, to bylo celé tak super, já bych ještě někam jel“, chrlí ze sebe ten úplně cizí biker. Nelze, než s ním plně souhlasit.

Bylo to super, pořadatelé nachystali novou trať, více v terénu, pestřejší, ale také trochu náročnější než v minulých ročnících. Ještě nezbytný gulášek a dvě deci bílého ve stanu a 9. 9. na viděnou ve Valticích, na dalším podniku série.

Nahoru

Komentáře

Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: