Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Active-sport

Chci inzerovat

Plnoletý Malevil, to byla singletrailová nirvána

Sport

12.06.2017

Když se řekne Malevil, vždycky jsem si jako první vybavil román Roberta Merleho sledující osudy hrstky přeživších v období po celosvětové apokalypse. Po absolvování letošního 18. ročníku Malevil Cupu jsem si jist, že asociace budou dvě. 

O závodě jsem samozřejmě slýchal i dříve, přece jen bývá součástí prestižních evropských maratonských seriálů, ale při pohledu z povzdálí mi připadal jako ztřeštěná akce hrstky dobrodruhů, kteří si nutně potřebují rozbít hlavu kdesi v Sudetech, kde se brodí tunami bláta a do toho non-stop prší.

Sobotní ráno v okolí Jablonného v Podještědí předsudky jen přiživovalo. Po nočním dešti se nad Lužickými horami převalovala nízká oblačnost, jen tu a tam vykoukl kus modré oblohy, avšak cesty začínaly pomalu osychat.

Z vysílačky pořadatelů zachroptí informace, že do startu královské stokilometrové trasy zbývají poslední minuty, což znamená, že my na pětačtyřicítce máme ještě hodinku času. Zatímco evropská elita, která se na start nejdelší trati dostavila ve více než hojném počtu, již bojuje na prvních kilometrech, účastníci kratších závodů zvesela zevlují po náměstí.

Počasí vypadá téměř letně, ale nevěřím, že vydrží. „Pár minut po startu začne lít“, pomyslím si. Kamarád Jarda cpe do svého mysliveckého batohu dvoje dlouhé kalhoty, mikinu, kulicha a dalekohled, nejsem si úplně jistý, jestli se omylem nechystá na polární lišky, ale léto očividně také nečeká. Před žlutou startovní bránou se to začíná mačkat a moderátor stupňuje předstartovní napětí.

Výstřel, zapnout sporttester a dav nás tlačí z náměstí. Po asfaltu to všichni pálí jako obvykle, ale hned za městem míříme do polí a luk. Po nočním dešti zůstala tráva ještě vlhká a bláto na cestě sem tam podklouzne. Kombinace množství bikerů na prvních kilometrech a nedostatečně přilnavého povrchu má za následek první pády, místy i hromadné. Daří se mi ošemetným situacím vyhnout a šlapeme do prvních kopců.

V rychlém sledu projíždíme Janovice a Rynoltice a noříme se do borových lesů. Krajina vypadá jako někde v Polsku nebo Sasku, u nás se podobné bory moc nevyskytují. Pozůstatky nočních dešťů už stihly vsáknout a trať začíná být hodně rychlá. Až na ta stoupání. Předjíždím první tlačící, všude voní jehličí a kilometry ubíhají jedna radost.

Za dřevěným mimoúrovňovým křížením tratí překonáváme linii předválečného opevnění a nezadržitelně se blížíme k německým hranicím. Začíná se ozývat hlad, ráno jsem toho moc neměl, na dva koláčky už daleko nedojedu. Šviháme po úzkých pěšinkách, neustále řeším dilema, jestli v rychlých pasážích atakovat soupeře a riskovat kolizi v úzkém prostoru nebo se vézt a mírně ztrácet.

Říká se, že v takových situacích by se měl člověk poradit se svým vnitřním hlasem. Kladu mu tedy hamletovskou otázku, předjíždět či nepředjíždět? Vnitřní hlas odpovídá, že by neškodila svačina, když je hladový, není s ním rozumná řeč.

Náhle se na pěšině zjevuje dvojice mohutných skal, Česká brána. V tomto případě je to však spíše brána do bikerského ráje. Projíždíme mezi skalami pod padlým kmenem a řítíme se po naprosto úžasném singletrailu. Parádní povrch, uježděná hlína, sem tam oblý kámen, schod, kořen, vlna.

V posledních letech se stalo módou budovat traily umělé, vyrobené lopatou, krumpáčem a motorovou pilou, navržené zahraničními experty, s názvy jako „Hyperflow“ nebo „Total overkill“. Tenhle snad ani žádné jméno nemá, obyčejnou stezku vyšlapaly během mnoha desetiletí české a německé nohy přesně tam, kde dávala smysl, bez umělého klopení, armovacích roštů a přemísťování tun zeminy.

A právě proto je tak geniální, zábavná, přiměřeně náročná a přitom nezákeřná. Jestliže existuje trailové nebe, tak je právě tady a na konci nebeské stezky se rovnou vjíždí do České brány a hned se jede zase znova. Dokonce zvažuji, že až dorazím do cíle, zajedu si to sem sjet ještě jednou.

S úsměvem na rtech projíždím mezičasem na Kristýně, navíc podle cedule má být za 500 metrů bufet. Tady se někdo trochu seknul, takže k občerstvovačce přijíždím až po nějakých dvou kilometrech, ale hlavně že jsem ji neminul. Vnitřní hlas se konečně může soustředit na jiná témata, než je hlad.

Za Hrádkem nad Nisou následuje, jak jinak, stoupání. Vleču se serpentinami, netuším, jak dlouhý ten kopec je a morálka dramaticky upadá. „Žitava-Zittau, Hartava-Hartau“, honí se mi nahodile hlavou názvy z rozcestníků. „Únava-Unau“, doplňuje sarkasticky vnitřní hlas.

Ještě pár kilometrů a má němčina dosáhne úrovně Götheho nebo Schillera. Nohy ještě točí, ale tempo není nijak závratné. Na hraně stoupání u Popovy Skály už toho mám akorát dost, naštěstí následující sjezd napumpuje do svalů novou energii. Pořád je co dělat, objevují se nové výhledy, zatáčky, skalky, kopečky.

Po klikatých lesních cestách závod utíká tak, že skoro zapomínám závodit. Z euforie mě vytrhne až zlověstně cinkající kotouč, který se přehřál v naprosto nevinném sjezdu a teď kope do třmenu. V duchu spílám výrobci a neustále se dívám do zadního kola, jestli tam náhodou není nějaký drát, nebo něco, co by ten drásavý zvuk vyluzovalo. Je to skutečně kotouč, za normálních okolností mě pazvuky z kola příliš nedojímají, ovšem tady se s každým škrtnutím maří drahocenná energie, kterou jsem do pohybu vložil.

Začínám odpočítávat kilometry do cíle a vyhlížet sjezdy, při nich brzdící kolo tak nevadí. Ještě jeden si pro nás pořadatelé připravili. V závěru vrstevnicové cesty Korzovka začíná trať prudce padat, překračuje silnici od Krompachu a klesá ke golfovému hřišti Malevil. Pár centimetrů za zadním kolem mi visí německý závodník, s příslovečnou germánskou zarputilostí mi očividně nehodlá darovat ani centimetr zadarmo.

I když to místy pustím i mírně za hranu přípustného rizika, soupeř mi stále dýchá na záda. Sjezd končí na okraji hřiště, prosmýknu se rozbahněným dolíkem a před námi je prudký výjezd. Teď to bude rychlejší pěšky. Cyklokrosově házím kolo na rameno a běžím do kopce, jestli nesleze, mohl bych mu cuknout.

„Cvak“, Němec vyskakuje z nášlapů a kroky se ozývají zase těsně za mnou. Na asfaltu mezi greeny zkoušíme jeden na druhého co nejaerodynamičtější posez, začínám ztrácet a před zatáčkou už jsem vzadu. Cílová brána na dohled, poslední metry kličkují mezi páskami, odbočka po asfaltu je poslední šance proklouznout dopředu. Za ten náklon by se nestyděl ani Valentino Rossi, dneska teda „poserproužky“ na pláštích mít nebudu.

Získávám tak metr a půl náskoku řadím těžší a hrabu pro poslední zbytky sil. V bráně je to tak o tři desetiny, ale svůj osobní minisouboj jsem vyhrál. Rivalita skončila a soupeř si přijel plácnout, úsměv od ucha k uchu, je vidět, že i jeho to závěrečné nahánění pekelně bavilo.

Nestíhám ani dopít birela a cílem se prožene italský vítěz stovky, Johnny Cattaneo v novém malevilském rekordu. Neskutečné, potřeboval jen hodinku navíc, aby ujel 105 km, zatímco já 45. Po pár minutách dojíždějí i stříbrný Nicola Rohrbach a nejlepší náš, Marek Rauchfuss.

Mezi ženami na dlouhé trati zvítězila se solidním náskokem Johana Kolašínová před Němkou Huberovou a loňskou vítězkou, Ukrajinkou Konvisarovou. Jdu si lehnout na anglický trávník s něčím dobrým k snědku a přemýšlím o tom, jak jsou Lužické hory úžasné. Království přírodních singletrailů. A není pravda, že by na každém Malevilu lilo jako z konve! Tenhle se vážně vydařil.

Nahoru

Komentáře

Aktuálně
Mazda přichází s druhým faceliftem šestkového sedanu a kombi. Nový je například tvar zpětných zrcátek…

Když se řekne Lada, většina lidí si představí hranatý sedan se zadním náhonem vycházející z Fiatu 124…

Superbiky jsou odnepaměti považovány za výkladní skříň technických schopností výrobců motocyklů.…

Labe aréna v Račicích žije dál taky triatlonem. Rekonstrukci areálu si po evropských veslařích a před…


Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: