Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Active-sport

Chci inzerovat

Dobrodružství (i sršni) na burčákové stezce

Sport

15.09.2015

Třetí letošní „vinařský“ závod ze série Author Marathon Tour se konal ve Valticích. Dvou podniků jsem se zúčastnil, takže pro srovnání to chtělo završit hattrick. Počasí tentokrát vypadá nadějně, do Valtic se mi daří dorazit s pohodlným předstihem a můžu tak sledovat přípravy.

V okolí zámečku Belvedere roste zázemí s cílovou branou, trousí se první závodníci se startovními čísly v rukou a ti nedočkavější míří na valtické náměstí, odkud to celé vypukne. Před jedenáctou už v prostoru startu není k hnutí, závodníci i diváci se očividně těší. Ještě krátký rozhovor s favority, starostkou, pořadateli a najednou se jede.

Startuji někde za první stovkou, takže pozice docela dobrá, první stovky metrů se jedou po hlavní silnici do kopce, aby se pole trochu roztrhalo, jenže balík se drží pohromadě a vysokým tempem stoupá po silnici směrem k Lednici.

Špičkový servis zajišťoval jako vždy stánek Authoru.

Špičkový servis zajišťoval jako vždy stánek Authoru.

Na posledních dvou vinařských maratonech mě provázely všemožné technické potíže, od roztrženého řetězu, přes sérii defektů až po zadřené ložisko pedálu. Tentokrát mám proto hlavní cíl: dojet s plně funkčním kolem, nic nerozbít a nic si nerozbít.

Jenže na rozdíl od minulých akcí se teď pohybuji v  rychlejší části balíku a obklopen ambiciózními bikery se musím dost soustředit na jízdu samotnou. Každou chvíli někdo houkne „zleva“, „zprava“, „jedu“, už od samého začátku si nikdo nedaruje ani metr.

Trasa často zatáčí, po rychlých rovinkách obvykle následuje ostrá zatáčka vylepšená šotolinou nebo lednicko-valtickým pískem, speciálním druhem povrchu, ve kterém kolo doslova plave a je potřeba šlapat, aby to jelo, a zároveň brzdit, aby to neustřelilo. A vše samozřejmě pokud možno vyváženě. Však si také první kolegové lehají na bok…

Za chvilku to celé vypukne.

Za chvilku to celé vypukne.

Místy poznávám stezky, po kterých jsem okolím putoval už loni. Tehdy jsem si říkal, že by se tu hezky závodilo, rovinky jsou rychlé, kopce mírné, stezky místy záludné, prostě by to bylo zajímavé.

A taky že je. Snažím se vybrat si skupinku, která pojede dobré tempo, vezu se za borcem v dresu plzeňských hokejových indiánů, jako fanoušek Třince přece nemůžu nechat Plzeňáky ujet. Svištíme lesem mezi Valticemi a Lednicí, tu a tam se mihne nějaká zajímavost obklopená davem turistů, ale popravdě nemám moc čas kochat se pamětihodnostmi.

Zdá se mi, že se pořád zrychluje, cesta se místy zužuje jen do jedné stopy, občas vznikají tlačenice, v prudších kopcích to tu a tam někomu podklouzne a seznámí se s trávou. V širších úsecích se to rozjíždí někam vysoko přes třicítku, před pravoúhlými zatáčkami prudce na brzdy, pláště jsou na hraně přilnavosti a místy už má přední kolo tendenci ustřelit.

Cíl. Většina se vydala ze všech sil... Aby také ne.

Cíl. Většina se vydala ze všech sil... Aby také ne.

Mám pocit, že „hravost“ moderních MTB geometrií spočívá právě v tom, že v každé prudší zatáčce si bike s jezdcem pořádně „pohraje“. Dlouhý úsek teď jedu se závodníkem v modrém dresu, tempo ideální a jede hlavou, dobře volí stopu a zbytečně nebrzdí.

V další zatáčce blikají modré majáky sanitky a záchranáři se sklánějí nad někým opřeným o plot, těžko říct, jestli závodník nebo divák. Každopádně s vinařským maratonem má člověk spojené jiné kapaliny než nitrožilně podávaný fyziologický roztok. (Po závodě se dozvídám, že skupinku diváků napadli sršni...)

Soustředím se, abych záchranáře taky něčím nezaměstnal, a stále se držím v rozumně jedoucí skupince jako chrt za modrým králíkem. Projíždíme mezičas, raduju se, že půlku už mám za sebou, pohled na hodinky a čas pod hodinu, chvíli zapomínám na majáky a kapačky a dávám si závazek, že to dojedu pod dvě hodiny.

Sklenička burčáku? To byla skoro povinnost.

Sklenička burčáku? To byla skoro povinnost.

Jenže druhá část trati je kopcovitější a jezdci jsou častěji vystaveni poryvům větru. Žádný med. Některé pasáže se teď jedou po asfaltu, najednou borci, kteří na štěrku a písku nepůsobili moc jistě, dostávají křídla a pořadí se míchá, přichází táhlejší stoupání a celé se to trhá. Osvědčené skupinky se rozpadají a tvoří se nové. Krátkým sjezdem se noříme do lesa a odhaduji, že se blížíme k rakouským hranicím, vůbec nestíhám sledovat, kde jsme.

Držím tempo a najednou jsou tu zase Valtice. Podle computeru zbývá deset do cíle, sil mám dost, teď za to vezmu a vylepším pozici v celkovém pořadí! Sjezd a naproti vidím rychlejší jezdce, jak stoupají k valtické kolonádě, tam je druhá občerstvovačka.

Nesmírně se těším, mám hlad i žízeň, jsem asi jediný široko daleko bez bidonu i pitného vaku a vodu si vezu v pet lahvi v kapse. Šroubovat za jízdy uzávěr není žádná legrace.

Pohoda v cíli.

Pohoda v cíli.

Pod kopcem navíc číhá další zákeřnost pořadatelů. Podle vší logiky by po sjezdu měl následovat právě ten kopec, který jsem viděl před chvílí a už jsem se na něj psychicky připravil, ale trať nečekaně padá až dolů do města, projíždí vinařskými závody a teprve potom se vrací ke kolonádě. K občerstvovačce dojíždím značně unaven a kvůli banánu dokonce i zastavím a tratím tak drahocenné sekundy. Bez banánu a ionťáku bych ovšem ztratil vědomí, takže se zdržení rozhodně vyplácí.

Od kolonády už se není důvod šetřit, v dlouhém sjezdu ještě trochu vydechnu a pak už se snažím dát do finiše všechno. Jenomže do cíle je to přece jen ještě pár kilometrů a na dlouhých rovinkách v polích začíná pořádně foukat. Je jasné, pokud se za někoho neschovám, tak se budu plazit mezi poli až do večera.

BMW je tradičním partnerem seriálu i cest našich redaktorů na závody.

BMW je tradičním partnerem seriálu i cest našich redaktorů na závody.

Bojujeme tedy s poryvy ve skupince, hlídám si čas a vypadá to, že by to pod dvě hodiny mohlo vyjít. Za mnou nikdo, přede mnou tři, ty udržím a v posledním kopci už to bude loterie. Na konci rovinky se mi ale „daří“ špatně zařadit, ztrácím tři, čtyři metry a trojice se vzdaluje. Vítr je nekompromisní a síly se někam ztratily. Vjíždím do lesa, od cíle už slyším hřmění motivační rockové muziky, zkouším přidat, ale trojice si pořád drží odstup. Kašlu na to, dojedu to v klidu. V cíli jsem pár sekund před dvouhodinovou metou. Splněno. Pořadí? 103!

Tak to dopadá, když si člověk řekne, že tři místa nehrají roli. První stovka by vypadala líp. Moderátor v cíli ze sebe sype jeden křečovitý vtip za druhým, ale těm, co projeli bránou, to nevadí, ti si teď žijí ve vlastním mikrosvětě, ve kterém jsou jen oni sami, zaprášené kolo, stánek s burčákem a s gulášem. Moc hezký svět. Moc hezký závod. 

Nahoru

Komentáře

Aktuálně
Mazda přichází s druhým faceliftem šestkového sedanu a kombi. Nový je například tvar zpětných zrcátek…

Když se řekne Lada, většina lidí si představí hranatý sedan se zadním náhonem vycházející z Fiatu 124…

Další, už 28. ročník časopisu Motocykl startujeme ve velkém stylu – dvojčíslem! Najdete v něm extra…


Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: