Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Active-sport

Chci inzerovat

Jak jsem se stal dálkovým plavcem. I s trenérem Vršeckým

Servis

20.06.2018

Jak se z hokejisty stal triatlonista, nám náš spolupracovník Jiří Kala napsal už před časem. Taky jak zdolával pořád dokola v zimě Lysou horu. Teď se z něj stal dálkový plavec. Kolik práce stojí naplavat aspoň patnáct kilometrů týdně a pak se postavit na start závodu?

Makal jsem jako šílenec. Od loňského července, kdy jsem měsíc léčil zraněné koleno, jsem si neorazil. Konče sezónou v říjnu, kdy jsem měl snad životní formu při triatlonu na Ibize, jsem plynule začal najíždět na válcích.

Přidala se obrovská motivace díky možnosti trénovat s mladými pod taktovkou legendárního trenéra Pavla Vršeckého, což obnášelo intenzivní tréninky na dráze a víkendové zimní drily na Dukle v Krkonoších. Poté Novoroční maraton, LH24 a hned najíždění na Mallorce, kde se ozvalo lýtko, které řeším dodnes.

Tak co já budu dělat, říkal jsem si v květnu. Chodit do práce a z ní dom nejde. Za prvé bych se zbláznil, za druhé doma nemáme televizi a za třetí hru Plants vs Zombies, kterou jsme s přítelkyní pařili jak urvaní, nás už omrzela. Tak jsem začal více plavat.

Nikdy mi to moc nešlo. Když se to učíte ve 25ti a ještě jako samouk, nikdy nebudete mít techniku jako děti, kteří jsou jako ryby ve vodě. Bohužel. Tak si aspoň nakládám. Z cca 120 naplavaných kilometrů loňského roku buším momentálně 15 km týdně.

Objevil jsem stránky dálkového plavání a zjistil, že na tyto závody musí být plavec registrovaný. Není to tak, jak by si myslela naše čtyřprocentní menšina, musí vás zkrátka zastřešit klub. Strýček Google pomohl a já tímto děkuji Pavlíně Procházkové a plaveckému oddílu Spartaku Hořovice za to, že si mě pod sebe vzali.

První test jsem měl v Hostivaři. Mezi spousty triatlonistů se mi podařilo urvat bednu, ale to hlavně díky tomu, že jsem jako jeden z mála plaval bez neoprenu. Na druhém místě jsem na prvního Peťu Šlajse ztratil 7 minut, což je na 2 km obrovská propast.

Další ostrým testem byl již první závod českého poháru dálkového plavání na Špince, kde jsem pokořil 5 km pod hodinu a půl. Zjistil jsem, jak se občerstvuje a kde vás můžou řádně vytrestat křeče, pokud to přepálíte. Bylo mi jasné, že desítku chci brzy nebo později dát a vzhledem k tomu, že další závod v Tovačově byl pěkně daleko, nechtěl jsem jet takovou štreku jen kvůli další pětce.

Závody tohoto typu se nesou v duchu pohodové atmosféry, skromného startovného (cca 150 Kč, což je neporovnatelné s dalšími sporty). Neoprén je samozřejmě zakázaný, občas se objeví někdo ve fešných legínách, které snad trochu pomohou a očividně jsou povolené, ale já netuším jak se jim "nadává". Dále by se neměly používat hodinky, jakékoliv zipy, dokonce jsem slyšel i o dlouhých nehtech - vše je kvůli bezpečnosti, přeci jen většinou plavete v grupě je nebezpečí, že někoho škrábnete.

A je to tady, už to lítá. Odstartovali jsme 5 minut po delfínech startujících na 15 km. Jdu hezky zlehka, čelo mi hned ujíždí, ale já vím, že tu budu pěkně dlouho a není kam spěchat. Plaveme 5 okruhů po 2 km, kdy místo na občerstvení máme vždy v cíli okruhu.

Po tom mém prvním na mě huláká Luky Vávrů, přijel mě podpořit z filmem zaslíbeného Uherského Hradiště a podává fidorku. "Sorry kámo, banány tady na poli neprodávaj." S úsměvem mu poděkuji, čokoládové kolečko do sebe rvu, co to jen jde. Výživový specialista by asi radost neměl.

No co, triatlony jsem začínal na sójových sukách než si tělo zvyklo na gely, tak proč ne. Po dalším okruhu má pro mě pro změnu Delisu, neodmítám a doplňuji energii. Nastává pro mě krizový třetí okruh, kdy mě začínají mocným stylem tahat ramena. Nejdelší vzdálenost 6 km jsem uplaval v úterý (4 dny před dneškem) v Podolí. Teď mám pocit že je to fakt konečná. Párkrát jdu do znaku, upravím si brýle, řádně z hluboka nadechnu a zkouším to dál. "Pojď, když dáš čtvrtý okruh, máš to v kapse, v pátém už se pak s místní hanáckou vodou můžeš pomalu loučit."

Ani jsem se nenadál a jsem na osmém kiláku. Bumbám přistavený bidon ředěný pár gely, kterým trvanlivost vypršela již v lednu. Ale z toho si nic nedělám, při nejhorším se tak trochu pročistím. Nejhorší je, že v té vodě se toho moc neděje. Můžete s někým spolupracovat, poškrabkat ho občas na chodidlech nebo se nechat přejet kadety a zírat jak oni to vlastně dělají?

Že mají ještě o 30 kg miň a plujou jak čluny. Nicméně jinak furt čučíte do vody, nic neslyšíte, jen šplouchání, moc toho nevidíte - místo bikin, které by se při takové příležitosti daly okukovat, marně hledáte bójku, ke které to teď vlastně plavete.

Je to tady, finiš. Přemýšlel jsem, že bych si aspoň trochu zařval, přeci jen tréma před touto porcičkou byla. Ramena mě tedy bolí, že bych si je urval. Musím si na chvilku přilehnout na molo k hlavnímu panu rozhodčímu, panu Moravcovi, a vorazit.

Čas za 3:07 hodiny není k zahození, měl jsem v hlavě čas konkurenta Ondry Teplého, Ironmana, který se chystá na La Manche a který loni stejnou vzdálenost zaplaval za 3:17. Ale když se podíváte na top borce u nás, dávají to kolem dvou hodin. To už je malinko jiné kafe.

Co víc dodat? Obsadil jsem páté místo na mé vzdálenosti, na bednu daleko (časově), ale mohu doufat, že pokud se nesejde konkurence, mohl bych třeba už za týden v Seči útočit na pódium. Minimálně výzva to je.

No a pak bych taky rád vypadal. Přeci jen, plavání je slušný tlak na ramena a tak z totálního hubeňoura možná zase udělám ramenatého chalana. Jako kdysi, když jsem měl 79 kg při hokejové anabázi.

Závěrem bych chtěl zmínit ještě jednoho člověka, který mě poznamenal nejvíce. Tím je pan trenér Pavel Vršecký. Vytrvalostní sporty dělám osmým rokem, ale nikdy jsem ještě nezažil trénink ve skupině jako právě s ním. Slyšel jsem o něm neskutečné storky.

Vychoval talenty a mistry světa. Pravda, někteří prý jeho dávky nezkousli. Ale on je přesně takový, jak se o něm vypráví. Nekompromisní, tvrdý, neulevující, vyžadující 120% profesionalitu. Všude. Nikdy jsem nedřel tak jako právě pod ním. Zimní tréninky v Krkonoších, které obnáší čtyřfázové makání. Většinou furt na krev.

A taky „propočty“, kdy víte, že se musíte najíst dostatečně tak, aby vám nedošlo, ale né tolik na to, abyste všechno jídlo udrželi v žaludku, protože za hodinu už začíná další trénink. Důležitým faktem je i fakt, že "Vrda" absolutně neuznává alkohol. To je prostě tabu.

Dává to smysl. Pokud tréninku obětujete tak mnoho, nejde si večer jen tak sednout a dát pivo. Za prvé jste tak na pokraji sil, že hned usnete. A za druhé potřebujete regenerovat, aby jste byli ready na další den. A pokud si dáte zlatovlásku, neodbouráváte nahromaděný laktát, nýbrž onen alkohol. Před deseti lety jsem byl řadový opíjející se mládenec. Dnes jsem abstinent, který si za něčím jde. Má cíl, vizi. A i díky němu jsem (snad) lepším člověkem.

Makejte a uvidíme se třeba v Podolí. Vodácké zdar a šplouch!

Nahoru

Komentáře

Aktuálně
Mazda přichází s druhým faceliftem šestkového sedanu a kombi. Nový je například tvar zpětných zrcátek…

Když se řekne Lada, většina lidí si představí hranatý sedan se zadním náhonem vycházející z Fiatu 124…

Další, už 28. ročník časopisu Motocykl startujeme ve velkém stylu – dvojčíslem! Najdete v něm extra…


Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: