Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Active-sport

Chci inzerovat

Velké finále koruny Beskyd: Montura Skialp Maraton, aneb jak potkat tetřeva

Sport

13.02.2018

Počasí je nevyzpytatelné. Můžeme vylepšovat techniku, matematické modely, vytvořit hustou síť meteostanic a přesto s ním nic nezmůžeme. S rozmary počasí se potýkali i organizátoři letošní skialpinistické Koruny Beskyd. Zatímco úvodní sprint na Bílé proběhnul poměrně bez problémů na umělém sněhu tamního skiareálu, druhý závod Vertical na Lysou horu už trpěl závažným nedostatkem sněhu. 

Přesto se závodilo, byť bylo nutné první část kopce vyběhnout po trávě. Start na Verticalu mi znemožnil bolavý loket, o to více jsem se těšil na závěrečný maraton. I ten musel být kvůli nedostatku sněhu přeložen o týden, pár dní před startem ale konečně něco napadlo, takže s malými úpravami trasy nebyl problém všechno odjet po sněhu.

Trasu organizátoři vytyčili opět na Lysé hoře, ovšem ve srovnání s Verticalem ji museli závodníci zdolat hned dvakrát, a to pokaždé z jiné strany. Na 27 km nechyběly prudké výstupy, sjezdy či bruslařská vsuvka po lesní cestě.

Blíží se třetí hodina odpolední, autobusy už na parkovišti Zlatník pod Lysou horou vychrlily poslední skupinky soutěžících, kolem startovní brány panuje čilý ruch, někteří se rozcvičují, jiní popíjejí čaj z termosek a nechybí ani skupinky diváků z řad příbuzných, přátel či náhodných kolemjdoucích. Hlavně pro ty poslední je pohled na skialpinisty vítaným zpestřením sobotního výletu.

Nehrotit stoupání

Jakmile zazní povel ke startu a elitní skupinka vyběhne vzhůru do sjezdovky, přihlížející turisté neskrývají údiv. Přestože se jedná o maraton, vyráží se ostrým tempem. Nechávám „chrty“ zmizet v lese a s několika zbývajícími skialpinisty se rovněž vydáváme na trať.

Sjezdovka má ideální sklon na zahřátí, s vědomím, že budu muset na Lysou dvakrát nijak nehrotím tempo a rozvážně stoupám lesním průsekem k silnici, kde se poprvé sundávají pásy. Na kraji lesa stojí mladý tatínek se synkem, oba na lyžích, pozorují závodníky a čekají, až skupinka projede. Když je míjím, chlapík se na mě významně podívá a houkne: „Makej, no points for second place!“ Body ani druhé místo nejsou nic, co by se mě bezprostředně týkalo, pochoduju na konci balíku.

To, co v prvních minutách namáhavě nastoupáme, je během několika okamžiků ztraceno, necelé dva kilometry sjezdu po silnici a už musím zase lovit pásy v batohu. S potěšením zjišťuji, že v manipulaci s pásy jsem o něco rychlejší než soupeři okolo, takže do kopce se vydávám dříve než mnozí, co mě předbíhali do sjezdovky.

Teď vede trať lesem kolem potoka a turistickými zkratkami až na kopec Zimný, odkud se jde na Lysou za normálních okolností už jenom asi 2 km. Na nás však čeká sjezd po lesní cestě, na který se mimochodem velmi těším, sil do kopce přece jen ubývá. Na křižovatce nás ještě člen horské služby upozorňuje, že je lepší vyrazit bez pásů, protože to celkem jede. Pásy mizí bleskově v batohu a radostně vyrážím po cestě dolů, konečně trocha odpočinku. Ani omylem!

Po pár stech metrech se klesání mírní a bez bruslení se lyže ani nehnou. Následuje zhruba kilometrová skejtová vložka, kde dostanou ruce pořádně zabrat. Předjíždí mě pár rychlejších bruslařů a tam, kde jsem se viděl v aerodynamickém postoji řezat zatáčky, musím píchat hůlkama.

Na pitstopu se dá ztratit víc

Pod odbočkou na žlutou značku už jsem docela rád, že utrpení skončilo, rychle nahazuju pásy a mizím v lese. Rychlí bruslaři jsou stále ještě dole na křižovatce a cosi kutí na své výstroji. „K čemu vám to rychlé bruslení bylo,“ myslím si potměšile. Vždyť na „pitstopu“ se dá ztratit daleko více času!

Ještě daleko více času se ale dá ztratit, když se člověk plouží pomalu do kopce, což je tentokrát i můj případ. Stoupání po žluté na Malchor vypadá nekonečně, pořád ten stejný rovný tunel ve smrkovém lese, bez zlomů bez zatáček, dlouhé, ubíjející stoupání. „Nic nevzdáváme, valíme dál,“ říkává s oblibou dakarský závoďák Aleš Loprais, obvykle v okamžiku, kdy jde v etapě dvakrát přes boudu a celou noc v poušti opravuje ulomenou poloosu.

Snažím se to taky nevzdávat, ale tempo mám čím dál lenivější. Navíc přede mnou ani za mnou stovky metrů nikdo není. Rychlí dávno utekli a pomalí (pokud nějací jsou) šlapou dole v lese. Přes chodník přeletí podivný nahnědlý pták. Letové schopnosti má zhruba jako bažant, avšak v takové nadmořské výšce se bažanti příliš nevyskytují. Po dlouhé analýze, na kterou mám naštěstí dost času, určuji ptáka jako samici tetřeva hlušce.

V Beskydech je tetřevů zatím jenom pár, loni vypustili lesníci z nedaleké odchovny čtyři kohouty a jednu slepici. Jestliže tedy vezmu v úvahu, že jsou tetřevi mimořádně plaší a v téhle části hor žije jediná slepice, kterou jsem právě potkal, budou ostatní závodníci asi pěkně daleko přede mnou.

Hypotéza se potvrzuje na Malchoru, nejbližší soupeři už šlapou v horní části severní sjezdovky, odhadem tak deset minut přede mnou. Prudkým závěrem se vyškrábu na vrchol Lysé, kupodivu se ještě nesetmělo, sklouznu kolem chaty Maraton a probíhám časomírou. Teprve teď mě napadá, že špička už se bude blížit k vrcholu podruhé, druhé kolo vede přímo a je o něco kratší, dvě hodiny by pro vedoucí borce neměly být problém.

Vajíčko v pásmu mlhy

Dávám čaj, pásy letí rychle dolů a těším se na sjezd. Časomírou probíhá závodník v červenomodré kombinéze, určitě jeden z prvních. Takže o zábavu je cestou dolů postaráno, musím ho udržet za sebou. Vrhám se ze silnice na jižní sjezdovku, skočím si přes muldu, dva nebo tři rychlé oblouky a točím zase na pěkně urolbovanou silnici.

Kontroluji „eliťáka“ za sebou, jeho čelovka bliká někde v půlce sjezdovky, holt freeridové lyže taky mají něco do sebe. Další tři kilometry se snažím udržet co nejdokonalejší „vajíčko“, abych nebyl dojet, studený vítr bodá do tváří, občas projedu pásmem mlhy, viditelnost nic moc, ale všechno musí stranou, prostě „nesmí projet“!

Na rovince na čtvrtém kilometru začnou lyže zpomalovat, zezadu se blíží kužel čelovky a ozývá se rytmické píchání hůlkami. Projel. Muselo by to být celé z kopce a nejlíp v prašanu, abych odolal.

Sjezd ale rozhodně pomohl psychice a i když jsem ke konci prvního kola váhal, pouštím se do druhého. Mám ještě nějaké zásoby, tak se snažím něco sníst. Rada pro čtenáře: Zmrzlá oříšková tyčinka a zrychlený dech se navzájem moc nemusí, prvních sto metrů druhého kola se intenzivně dusím zmrzlými kešu ořechy.

V kuželu svítilny se mihne stín

Po sjezdíku se jde najednou zase docela příjemně, však ono to nahoru půjde. Deset minut a ono už to nahoru moc nejde. Vleču se, co noha nohu mine, ztěžka dýchám a kopec vůbec neubývá, musím se občas dokonce zastavit. Plouživým tempem a v čím dál temnější tmě se blížím pod jižní sjezdovku, tam už je vyhráno. Skoro.

Shora se spouští jedna čelovka za druhou, někteří jsou závodníci, někteří turisté. Jeden ze závodníků toho má asi taky dost, spíše šněruje, než sjíždí, svítím sice jako maják, ale jako by mě neviděl, všimne si až těsně před střetem, zoufale zahraní a aby se neřeklo, aspoň mi přejede hůlku. Hůlka i já naštěstí zůstáváme celí, posílám za pachatelem peprnou nadávku a supím do kopce.

V kuželu něčí svítilny nade mnou se mihne stín. Blíží se značnou rychlostí, pomalu začínám přemýšlet, kam uskočím, když tu se najednou postava vznese a hlavou napřed dopadne kousek přede mě. Zeptám se, jestli je celý, přikyvuje, ztěžka se zvedá ze sněhu a vyráží do kopce hledat sáňky. Poslední komická vložka před vrcholem za mnou, podruhé protnu časomíru, časoměřič už je pěkně otrávený, nahoře zima a rozestupy mezi závodníky na chvostu velké.

Poděkuji mu, že to ještě nesbalil, oblékám větrovku a pouštím to podruhé dolů. Tentokrát už v klidnějším tempu sjíždím po cestě do cíle na Papežově. Tak se nakonec podařilo, dojel jsem, sice až mezi posledními ale bylo to super, krásná trasa, slušné počasí a ještě jsem viděl tetřeva. Nezbývá než zakončit poučením na závěr: být dobrý sjezdař není k zahození, aspoň si člověk z kopce odpočine.

I bleskové „pitstopy“ a nasazování pásů pomohou nahonit vteřinky. Ale v rámci skialpinismu jsou to asi tak užitečné dovednosti, jako když hokejista šikovnou střelou promění každý samostatný nájezd, přičemž jinak se sotva udrží na bruslích. Rozhoduje běh do kopce. Ten se v mém podání letos nekonal, tak snad zase příští rok vyzkouším, jestli se kondice zlepšila.

Další ročník Koruny Beskyd začíná už 8. 12. 2018 na Bílé. A možná přibude i jeden závod na Slovensku!

Kompletní výsledky letošního Skialp maratonu i celé Koruny Beskyd na: www.skialp-beskydy.cz

 

Nahoru

Komentáře

Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: