Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Active-sport

Chci inzerovat

S nohama sádrového trpaslíka na stupně vítězů LH24

Sport

06.02.2018

Čtyřiadvacetihodinovka na Lysé hoře, to je už tradiční zimní výzva pro echtovní vytrvalce. Otevřené zimní mistrovství ČR v horském maratonu. Běžecká štrapáce, tortura, nekonečná pouť nahoru a dolů... Jak vypadala ta letošní, už sedmá v pořadí, na vlastní kůži? Nabízíme vám reportáž našeho spolupracovníka Jiřího Kaly, který s Terezou Karkoškovou dobyl stříbro v mixu, smíšených dvojicích, v kategorii do 35 let (každý z členů). Absolutní šampioni Martin a Gabriela Plačkovi dali 15 okruhů... , naši se 13 byli celkově desátí.

Pokud se účastním jakéhokoliv závodu, chci vyhrát. Nebo minimálně na bedně. Prostě být viděn. Po loňském úspěchu s Petrem Bednářem na LH24 jsem takto řešil letošní účast. Bylo mi jasné, že ve třiceti mi na účast závodu sólo ještě chybí nějaká ta vytrvalost. Jak morální, tak i fyzická. Nakonec jsem se dohodl s kamarádkou mého výborného přítele Dana z Ostravy. Shodli jsme se, že největší šance bude urvat bednu v mix kategorii.

Terezu jsem měl možnost párkrát potkat a věděl jsem, že ráda trénuje na skialpech. Z její hubené antilopí postavy bylo zřejmé, že večery u televize s mísou paprikových brambůrků jistojistě netráví. Stejně jako v loni jsem zařadil víkend v Beskydech čtrnáct dní před závodem, kdy jsme s Danem naběhali kolem 70 kiláků, vesměs stále kolem Lysé. Já si stačil střihnout i Lysá Cup, na kterém jsem skončil ve třetí desítce. Místní horalové mi jasně ukázali, jak jsem na tom rychlostně. Bídně.

Strategie na závod zněla jasně. V mixu to stojí na klukovi. Holka asi něco nažene, ale v té špičce, kde rozhodují minuty i na tak dlouhém závodě, je chlap prostě stěžejní. To si přiznejme. Startovalo se v 10 dopoledne, začátek jsem napálil a první kolo dal kolem 1:17. Terka šla po mně též bravurně, kolem 1:30.

Další kolo jsem šel podobně, ale parťačka se první okruh trochu vystřílela, rozuměj přepálila tempo, a z vrcholu Lysé mi psala, jestli bych nemohl dát dvě kola. „Jsem se odrovnala, promiň!“ zaštěkla při předávce čipu a mě tak čekaly dva milé okruhy, tzn. cca 22 km s 1500 m převýšením. Dal jsem je celkem bez problému. Terka poté absolvovala další okruh a já měl tak možnost dvě hodinky odpočinout a nabrat nespočetné gramy jídla z místního gastra.

Po 140 minutách čekáme s Danem u plápolajícího ohně v cíli a děláme si srandičky z obyčejných malicherností. Fešanda stále nikde a já jen tajně doufám, že se jí nic nestalo. Při pohledu na výsledkovou listinu navíc vidím, jak se propadáme stále niž a níž. Terka přiběhne za chvilku: „Kámo, jsem úplně na kaši, vůbec mi nefungou nohy!,“ omlouvá se. „V pohodě, já dám teď okruhů víc, najez se, vyspi, odpočiň a napíšeme si.“

Tak jsem si to štrádoval. Na porci přede mnou raději nemyslel, z hluboka dýchal, řádně konzumoval traťovky a svědomitě pil. První dva okruhy jsem dal s hlavou nahoře, před tím dalším už jsem se musel jít najíst do gastra. Na minuty, které utíkaly, jsem již nebral ohled. Náladu jsem měl všelijakou, abych se přiznal: „Ta frajerka od listopadu ví, že to půjdeme a já se vsadím, že se jedinkrát nebyla projít… úplně se na to vykašlala.“

Pak kouknu na průběžné výsledky – a vida, jsme zase první. To mi zvedlo náladu a nakoplo mě to. Další kolo zvýšenou chuť tělo to už trochu nezvládá. Připadám si jako zpomalený film. Na trati to značně prořídlo, no, kdo by měl chuť se tu gumovat ve dvě ráno.

Při třetím okruhu v kuse chci na Lysé napsat Terce, jestli by mi nedonesla k cíli nějaké papání. V břiše mi kručí jako už dlouho ne, tělo si žádá cukry. Mám sebou dva telefony, ty nejznámější, které v Praze používají všichni. Žádný z nich ale nevydrží nápor zimy a i s polovinou baterky se vypínají. Běžím dolů a špačkuju na Steva Jobse, který mi určitě ony smartphony zpomalil.

„Jel jsi Czech Cycling Tour čtyři dny po Ironmanovi v Piešťanech, tak přece tě tady nesundají nějaké čtyři jakkoliv těžké okruhy,“ broukám si pro sebe a snažím se najít motivaci a nezpomalovat. Nějakým zázrakem jeden z nich zahřívám a při průběhu čtvrtého kola ho zprovozňuji a píšu. „Bylo by fajn, kdybys okruh dala kolem 2:15.“

Po chvíli mi bliká: „Zkusím to.“ Tak odvětila krasavice. Předávám čip, jsem trochu groggy a Terka se na mě s hrůzou podívá: „Hej neumřeš? Vypadáš fakt strašně.“ Díky. „Hecni se, jak to jen půjde, je to na tobě, já když tak dám to další, poslední kolo.“ Ulehám vyčerpáním a asi během dvou milisekund usínám na čtyřicet minut.

Terka již zdolala vrchol a má 10 minut náskok na druhého. „Paráda, pojď“ fandím nám a držím palce, teda jen v hlavě, na palec u nohy si momentálně rozhodně nedosáhnu. Při čekání v cíli po sedmé ráno vidím atleta konkurenčního týmu, jak probíhá do dalšího kola. Co mé oči nevidí – běží minimálně druhé kolo v kuse, parťačka nikde. „No vida, tak tebe mám,“ dodávám si sílu.

Za chvilku dobíhá Terka. Beru čip a ženu si to nahoru. Již po dvou kilometrech zmíněného docházím. Jak rád bych napsal: dobíhám, ale to bych lhal. Hned ho skočím a metelím nahoru. Má toho už asi taky dost. Vršek zdolávám za necelou hodinu a letím dolů hlava nehlava, nebojím se ani pádu. „Teď nebo nikdy,“ říkám si.

Mezitím mi Terka píše, že jsme průběžně druzí – spadl k nám „oddíl“, který byl omylem v kategorii výše. „Má na nás 7 minut,“ dočítám se ve zprávě. Nechápu, o co jde. Po dokončení okruhu někdy před devátou lehce kalkuluji, že bych mohl dát jeden vrchol a tak bychom pokořili třináct a půl kola. Nicméně to vzdávám, ač nerad, nohy mám už jak sádrovej trpaslík.

Druhé místo taky fajn, i když samozřejmě vítěz je vítěz. Při vyhlašování má pak Terka trochu trému, že prý na bedně nikdy nestála. „Žádnej stres, podáme ruku třetím, pak se postavíme, přijdou první a dají nám ceny. Hlavně pak mávej a usmívej se ,ať trochu vypadáme.“ A pohádky je konec.

Terka se mi dodnes samozřejmě zpětně omlouvá, že se na to opravdu vykašlala a příště to již rozhodně neudělá. Řeknu to takhle: vzhledem k tomu, že ty čtyři okruhy, tzn. nějakých 50 km s převýšením 3000 m dala z fleku, tak klobouk dolů. A nepadlo tam jediné: „Já už nejdu, to nemá smysl.“ Kousla to, čtvrtý okruh dala, jak jsme si řekli, a za to jí patří obrovské díky. Věděl jsem, že to bude náročné, že to bude stát na mě.

Co se týče příští roku, mohu prozradit, že mám přislíbeného parťáka z triatlonových vod, se vší úctou opravdu extratřídu. Tak jsem zvědav, jak to dopadne.

Díky za přečtení a vidíme se na závodech.

Nahoru

Komentáře

Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: