Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Active-sport

Chci inzerovat

Der Dachstein. Ledovec v tričku

Cestování

13.10.2017

Jestliže předchozího dne proběhla snídaně jen tak z rychlíku, nyní už se pohybujeme mimo oficiální časy, personál hotelu neskrývá překvapení, když se krátce po šesté objevujeme v jídelně již ve větrovkách a rozespale tápeme mezi konvicí s kávou a míchanými vejci.

Milovníci cukrovinek a naši průvodci Walter s Albertem byli tentokrát nekompromisní. Chceme-li zdolat Dachstein, musíme vyrazit lanovkou nejpozději o půl osmé. Plnění časového plánu se zatím daří, takže ve stanovený čas již stoupáme futuristickou žlutočernou kabinkou nahoru na ledovec.

Tady stojí za zmínku fakt, že jedna z dvojice velkých kabin nabízí možnost svezení na balkoně na střeše kabinky. Ne že by přes sklo nebyl krásný výhled na údolí a mohutnou skalní stěnu, jenže v přímém kontaktu s chladným ranním vzduchem a větrem ve vlasech získává zážitek hned zase úplně jiný rozměr.

Uvnitř kabinky podupávají členové bulharské a ruské reprezentace se svými běžkami, pár turistů-ranních ptáčat a partička skialpinistů jen tak v tričku a slunečních brýlích. Nahoře u horní stanice se všichni rozprchnou za svými zážitky, běžci jdou kroužit na připravený okruh, skialpinisté mizí někde v dáli ledovce, my pochodujeme po ledovcové cestě k vrcholové homoli a ostatní turisté míří na kafe.

Kráčet sám po ranním ledovci, když je sníh ještě zmrzlý, ale zároveň už hřeje sluníčko, nad hlavou ani mráček, kvůli tomu se vyplatí ten budík posunout o trošku dříve. Po jižní straně ledovce po chvilce dorazíme k chatě Seethalerhütte, pro mnoho dalších turistů představuje cíl celého výletu, my si však nastavili laťku poněkud výše, konkrétně o 200 metrů.

Historickou ferátou opouštíme ledovec, abychom po hřebínku a přes několik sněhových polí přetraverzovali pod nejvyšší bod. Netrvá to dlouho, kupříkladu v půlce června už není nutné hledat lano pod sněhem. Závěrečná pasáž sice stoupá prudce, avšak není dlouhá.

S euforickými výrazy ve tvářích se fotíme u vrcholového kříže, posedáváme po kamenech, pozorujeme drzé černé vysokohorské ptáky, kteří neváhají ukrást turistovi cokoliv od tatranky až po sluneční brýle. Walter s Albertem vypadají také nadšeně, přitom jsou tady nahoře určitě nejméně dvakrát týdně. Říkají, že sem sice chodí často, ovšem počasí jako dnes, tedy bez větru, bez mraků a na tričko tady bývá maximálně deset dní v roce.

Poslední dobou se různým věcem s oblibou dává přívlastek totální. Totální hokej, totální cyklistika, tímto tedy přidávám do seznamu totální výhled. Solná komora, Hochkönig, Grossglockner, z vrcholu je vidět úplně všechno.

Turista z jiné skupinky prohlašuje, že dnes máme jednak krásné počasí a kromě toho, že se také nemůže nikomu nic stát, neboť jsou zde s námi dva faráři ze Schladmingu. Fakt, že se dole, o dva tisíce metrů níže ve městě, kvůli absenci hned dvou duchovních pastýřů najednou potácejí věřící v beznaději, ho zjevně nechává klidným. My, dcery a synové nejateističtějšího národa v Evropě, se nepotácíme, nýbrž kráčíme jistým krokem zpátky dolů k ledovci.

Zpáteční cestu vůdci volí přímo po ledovci. Je rychlejší, pohodlnější, ale také zrádnější, protože mnoho ledovcových trhlin není vidět. Nejprve si tedy od Waltera vyslechneme historku, kterak na protějším svahu jeli čtyři lyžaři a po chvilce už jeli tři, přičemž čtvrtého se nikdy nepodařilo najít, a navázáni na laně se spouštíme k ledovcové cestě. Trhlina nám nakonec zkřížila cestu jen jediná a poměrně dost výrazná, na dno by se asi nikdo podívat nechtěl.

Když přicházíme zpět ke stanici lanovky, málem to tam nepoznáváme. Tam, kde ještě před pár hodinami panoval klid a mír, zavládl kolem poledne klasický turistický mumraj bez nadsázky srovnatelný s Václavákem. A to doslova.

„Tur-ka!!!“, slabikuje hlasitě český turista slečně v okénku a šermuje u toho rukama. Slečna podle směru turistova pohledu odhaduje, že by rád kávu, napouští kelímek překapávanou a mýtus o tom, že když bude člověk mluvit nahlas a zřetelně česky, domluví se s každým od Japonce po mimozemšťana, je neotřesitelně potvrzen.

Sborově chválíme horské vůdce za prozřetelné rozhodnutí vyrazit tak brzo, ráno byl ledovec prakticky jen náš, kdežto teď se o něj musíme dělit s davy lidí čekajících na vstup do ledového paláce nebo vyhlídku Skywalk.

Vyhlídka je mimochodem moc zajímavá jako zážitek i jako stavba, jen když vám při tom šlapou po hlavě, tak to není úplně ono. Takže skončíme opět hádankou: Kdo chce vidět ledový palác a Skywalk v klidu, ten musí co? Správně, vstávat!

Rozsáhlou reportáž z výpravy na feráty v Ramsau čtěte v časopise OUTDOOR, který vyjde začátkem listopadu!

 

Nahoru

Komentáře

Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: