Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Active-sport

Chci inzerovat

Ejhle Balatonman! Český triumf na maďarském železňákovi na vlastní kůži


11.06.2017

Bývalý hokejista, nyní pilný triatlonista Jiří Kala vyhrál Balatonmana, maďarského źelezňáka. A napsal nám report o svém prvním vítězství. Gratulace a díky!

Přes zimu si to takhle brouzdám internetem a hledám vhodný závod na ironmanských distancích, díky kterým bych zase objevil novou část zeměkoule. A ejhle – Balatonman, čtyři týdny před českou kultovkou Moraviamanem, to by mohlo klapnout. Řeknu si, přihlašuji se a už není cesty zpět.

Lodí na start. You are freezing

K maďarskému moři vyrážím již v pátek, jednak kvůli registraci, druhak kvůli briefingu, který je stejně jen v maďarštině, poněvadž jsme tu s jedním Slovákem všehovšudy dva Slovani. Takže všechny sounáležitosti mi vysvětluje slečna od organizátorů, která ve třídě asi dávala pozor a angličtinu ovládá bravurně.

Startuje se z lodi až v 9 hodin ráno, což není úplně obvyklé na tak dlouhé distance. Jak se později dozvím, koná se tu víc akcí najednou a dřív to prostě nešlo.

Spal jsem jako dudek, občas se před Ironmanem budím nervozitou, ale místní klima mi asi svědčí. Po osmé hodině vyrážíme z břehu lodí, poněvadž poplaveme dva okruhy dlouhé 1 650 metrů a zbylých 500 metrů si musíme doplavat ke břehu.

Z lodi skáču do vody mezi prvními, což se mi po chvilce neukazuje jako dobrý nápad, protože při čekání na start i v neoprenu drkotám zuby a maďarský kámoš se podezíravě ptá:  „You are freezing, right?“ – „Of course not!“ pyšně prohlašuji a krve by se ve mně nedořezal v ten moment.

A je to tady, klakson hučí a už to lítá. Naše železná distance startuje společně se „speciální“ distancí, čímž pádem první kolo a půl plavu ve slušné grupě. Tak si dávám pozor, abych nedostal třeba něčí nožkou do škeble. To poslední kolo již pak jdeme jen ve třech a jak výsledný čas ukazuje, 1:09 hodiny by se spíš hodilo na závod šneků než borců, kteří se perou o vítězství. Delší trať nebo pomalá voda?!

Je to jedno, tak či onak, ke konci plavecké části se hecuji natolik, že jdu na špic, ale pletu si schody, kde je finiš a končím u oněch, ke kterým se přebíhalo – takže si dávám pár metrů navíc, ale tím se kluci jako já samozřejmě zocelují.

Správná délka Ironmana se přes zimu zapomíná

Ironmany zvládnu do roka čtyři, možná pět. Přesto ale po zimě úplně zapomenu, jak je takový závod dlouhý. Navíc když už jich máte třináct za sebou… zdálo by se, že dalšího dáváte levou zadní. Opak je pravdou. Každý takový závod mocně bolí, ale jak kdysi psal i český šampion Honza Oppolzer – je to svým způsobem droga, z jejíž závislosti se těžko dostává.

Kolikátý jsem po plavání absolutně netuším, motá se to tady borci ze třech různých tratí. Šlapu si svoje a prvních pár kilometrů mě utvrzuje v tom, že jak mi všichni říkali  „kolem Balatonu je to přece totální rovina“  úplně na tuto oblast nesedí.

Cyklistická část je lehce zvlněná, navíc se přidává krásný svěží vánek, což kvalitu závodníků též prověří. Jedeme 4x40 km okruh, plus nějaký ten nájezd a sjezd. Na kole jezdívám na pocit a zanedlouho mě předjíždí první soupeř s modrým číslem, čímž pádem soupeř ze stejné tratě.

Vidím vyrýsovaná lýtka, které značí, že borec má o pár kil víc než já… „No jo kámo, ale ty nejsi běžec s touhle vahou,“ šeptám si klidně, uklidňuji sám sebe a jedu si dál. Brzy mě předjíždí další (žádná horská blecha to není), u kterého si říkám to samé. Až do třetice borec, který má nohy jako proutek „a sakra, tak ty už budeš běžec!“

Nicméně se nenechám vykolejit a stále jedu pocitově stejně. Kolem 120. km se mi to rozjíždí, průměrná rychlost jde krásně nahoru a vypadá to, že nohy konečně pochopily, co po nich chci. Využívám situace a soupeře předjíždím zpět.

Za zmínku ještě stojí průjezd do čtvrtého kola, na jehož počátku je občerstvovačka. Při odhazování bidonu je jedna fešanda zrovna nakloněná směrem do škarpy a můj letící bidon jí trefuje přímo do zad. „Ou, tak to sorry jako,“ prohlašuji až o sto metrů dál, až když mi celá situace docvakla. Asi mě neslyšela.

Nicméně poslední kolo se mi jede dobře, těch 4 500 km, které jsem doposud letos natrénoval na kole, je znát a já tak přijíždím do cíle cyklistické části relativně v pohodě.

Přidej, aby sis mohl orazit

Na běhu už pokračuju s měřícím přístrojem. Rozbíhám tempo 4:20 min/km, což je dost bláznivé, ale „je chuť“, jak říkával můj hokejový trenér pan Hons. Běžíme šest sedmikilometrových okruhů, na kterých si můžete přesně spočítat rozestupy, jak na tom jste.

K mému údivu jsem ve vedení, ale Maďaři zle dotírají. „Pojď, přidej si, aby jsi si pak mohl orazit a užil si to“. To je přesně taktika, která by se mi líbila, ale tělo má jiný názor.

První krizička přichází na 12. km a když míjím druhého v pořadí, který běží proti, dělám že se usmívám, ale vnitřně trpím. „Žádná krize není dost velká na to, aby nemohla přijít ještě větší,“ opakuji si a metelím si to dál. Občas mám chvilky, kdy se mi běží fakt dobře a tak stíhám obdivovat i samice obnažující se na plážích kolem Balatonu – a že to byl tedy pohled.

Druhý v pořadí, mistr Janota, má na mě stále stejný odstup a nechce povolit, neřád. Porovnávám to u jednoho obydlí s nádherným plotem, kde se pokaždé mineme. Při průběhu každým kolem místní hlasatelé nelení a oznamují světu, kdo je tu průběžný lídr, což mi vlévá novou krev do žil.

Pohár nealko piva v cíli, slavit se bude až jednou...

V posledním kole je odstup stále stejný. Když se míjím se Zoltánem Janotou, nastavuje mi ruku na plácnutí, asi mu je jasné, že těch pět minut na posledních 6 km asi nestáhne. To už musím dát. Což pro mě není jisté ani pár kilometrů před cílem, kdy máte pocit, že to s vámi šlehne. Je to ale jen psychická „hrozba“, jak neztratit prvenství.

Je to doma! Před cílem nevynechám jedinou ruku, která si chce plácnout. Dobře, sto lidí tam nebylo, ale i tak je to pro mě poprvé na takových vzdálenostech. V cíli se těším v čase 9:49 hodiny (kolo 5:12 a maraton 3:22) z vítězství.

Druhý den probíhá vyhlášení a já si tak přebírám nádherný pohár a k tomu třílitrák Erdingera plný nealko piva. Ten jednoho dne naplním Plzní s pořádnýma voltama a hodím se do pořádné nálady. Ale to až někdy v budoucnu, až na sobě přestanu makat. Zatím budu bušit, co to jen půjde.

Díky za přečtení a potkáme se na závodech.

 

Nahoru

Komentáře

Aktuálně
Mazda přichází s druhým faceliftem šestkového sedanu a kombi. Nový je například tvar zpětných zrcátek…

Když se řekne Lada, většina lidí si představí hranatý sedan se zadním náhonem vycházející z Fiatu 124…

Superbiky jsou odnepaměti považovány za výkladní skříň technických schopností výrobců motocyklů.…

Labe aréna v Račicích žije dál taky triatlonem. Rekonstrukci areálu si po evropských veslařích a před…


Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: